od Ekvádor je naše první cesta do Jižní Ameriky. Chceš zažít celou Jižní Ameriku na jednom místě? Tak jeď právě do Ekvádoru!
1.-2.11.2018
Uf, a je to! Konečně letíme! Praha – Londýn – Bogota – Quito. Celkem něco málo přes 20 hodin. Hned v Praze nám chybí 8 Kč v hotovosti na zabalení našich dvou velkých batohů, tak musíme vyjednat slevu trochu jako socky, ale naštěstí se nad námi smilovali. Pak si necháme ve Starbucksu otevřít dvě lahvová piva Kocour, která jsem dostala od mých super kolegů v čele s Káťou, Honzou a Hellou, abychom rychleji zapomněli na pracovní stres. Provedeme!
V Londýně máme na přestup dvě hodiny. Jdeme po cedulích “international transfer”, jedeme autobusem osm minut na terminál T2, nikde se neflákáme, postupujeme středně rychlým tempem. Když konečně najdeme stánek našeho přepravce Avianca, kde si máme vyzvednout letenky na další dva lety, posílají nás k automatu, kde máme vyplnit kotel různých údajů. Spíídy je nervózní, že už není čas. Do odletu zbývá asi hodina. Po nějaké chvíli automat místo vytištění letenky skočí do režimu “stand by”. Netušíme, co to znamená, ale ukazuje se, že je jen 10 minut do konce check-inu, tak nám naše batohy radši někde pozastavili, jako že co kdybychom ten let do Kolumbie nestihli. Pán za přepážkou někam volal, jestli prý nás ještě vezmou a nám dost zatrnulo. Naštěstí vše v pohodě, ale jeho kolegyně nás docela vystresuje, protože tvrdí, že máme jít okamžitě přímo ke gate. Cesta je ještě vcelku dlouhá, ale my vystrašeně kvapíme, až skoro běžíme. Nakonec se ukazuje, že času je ještě dost. Klasika. No, hlavně, že jsme to stihli, ale oni nám tím “stand by” režimem pěkně zavařili. Mimochodem Velká Británie není v Schengenu, což nás stihlo zmást už v Praze. Kdo by to byl řekl, vždyť je ještě před Brexitem.
Let do Bogoty trvá asi 10 hodin a je strááášně dlouhý. Škoda, že ve tmě nevidíme pod sebou Atlantik. Naštěstí většinu cesty prospíme. Na letišti Eldoralo v Bogotě pozorujeme za oknem automobilový ruch Kolumbie. Vypadá takhle “z akvárka” vcelku vyspěle. Chceme si dát něco k jídlu a dost nás zaráží, že to nejlevnější, co tu mají – chipsy – stojí nějakých 18 dolarů. Nakonec se však dopátráme, že ceny tu nejsou v dolarech, ale v tisících kolumbijských pesos, takže v přepočtu jeden burger za 11 dolarů. To už se dá 🙂 Tak a ještě poslední asi hodinový let do Quita. Už je den a z letadla pozorujeme překrásné štíty And. To je nádhera! Ti zasněžení velikáni! Něco z toho bude možná Chimborazo. Pro odvoz z letiště jsme původně chtěli pick up z hostelu, ale ti se nakonec nějak neozvali, tak jedeme taxíkem. Dostáváme slevu 5 dolarů na zpáteční cestu, z čehož jsme napřed trochu zmatení. Hostel je plný turistů (hlavně Amíků), rozdělený do několika pater, pěkné bludiště. Panuje tu uvolněná atmosféra. Ještě stíháme snídani se super miskou ovoce. Je totiž 10:30 místního času. Jsme strašně znavení, tak jdeme na chvíli odpočívat, a pak konečně vyrážíme do města.
Quito je velmi netradiční, nádherné město v horách. Tolik krásných památek a kostelů. V jednom z nich, tom největším a nejkrásnějším, významném z pohledu celé Jižní Ameriky a vlastně i světa, si vyjednáváme anglicky mluvící průvodkyni – zdarma. Psali to tak v průvodci. Napřed se ptá, na jak by ta prohlídka asi měla být dlouho a když odpovíme, že cca 20 minut, tak zvolí střední délku povídání. Prohlídka byla super, zase jsme o něco chytřejší.
Začíná dost pršet, tak se schováváme v dalším kostele. Přímo u něj je jakýsi klášter a zdá se, že tu prodávají nějaký místní perník s marcipánem a takovou tekutinu, co nám nějak evokuje “krev Krista”. Nabírají ji tam do kelímků z hrnce trochu nadivoko. Nejsme si jisti, jestli hned první den tohle naše žaludky zvládnou, ale nakonec neodoláme a místní specialitu si dáme. Co kus, to jeden americký dolar. To pití jsou asi nějaké rozmixované jahody a uvnitř plavou kousky ananasu. Trochu bizár takhle se cpát vlastně přímo v kostele, ale jsme rádi. Aspoň máme zážitek.
Prší pořád dost a my nemáme nezkušeně ani mikiny ani pláštěnky, takže se vracíme na hostel o něco dřív než bylo v plánu. Ani k tomu andělovi na kopci jsme zatím nedošli. Všude varují, že je Quito pro turisty docela nebezpečné a že se tu hodně krade a tuplem teda za tmy. Na nás zatím působí docela kultivovaně a na místní poměry i vyspěle. Nějakým místním studentům turistického ruchu vyplňujeme dotazník. Zaráží nás, že se ptají i na výši našich příjmů. Pro všechny případy radši volíme variantu 300 – 1000 USD každý, pravdu by nemuseli unést. Večer večeříme na terase. Je docela chladno. Máme v ceně zdarma australský dezert. Spíídy zkouší dělat časosběr, ale andílek na protějším kopci je pořád v mlze.
