od 11.11.2018
Ráno vstáváme brzy, chceme si u našich kluků objednat tu slavnou jeskyni. Prý by to šlo, když zaplatíme ve dvou za tři osoby (300 USD), ale určitě ne dneska, protože se musí vyrážet už ráno v šest a teď je půl deváté. Škoda. Domlouváme si tedy alespoň na odpoledne downhill. Dopoledne se chceme dostat na tu slavnou houpačku nad městem “Casa del Arbol”. Cestovky si nás přehazují jako horký brambor, že teď zrovna tam nejedou. Až v jedné cestovce přímo u autobusáku nám pán domluví, že nás tam někdo od něj hodí za 7 dolarů na osobu. Ok, v časovém presu to bereme, i když je to hned za městem. Jedeme tam takovou buginou, ale po chvíli se kluk otáčí a veze nás zpět do města. Nechápeme, co se děje, takže nám jen španělsky vysvětluje, že má nějaký problém s autem. Ukáže se, že ho prý policejní hlídka nechtěla pustit nahoru s autem s otevřenou střechou. Domlouvají nám tedy za stejné peníze taxi. Tahle atrakce je upřímně docela kravina, dobrá možná tak pro důchodce nebo malé děti, ale nakonec musíme uznat, že zhoupnutí je to příjemné, i když na něj člověk čeká frontu.
S řidičem taxi jsme se domluvili, že na nás místo původně domluvených 20 minut počká nahoře půl hodiny. Za chvíli je ale nervózní a přešlapuje kousek od nás jako že abychom asi už šli. Naštěstí nás to tu zase tak nebere, i když Spíídymu je líto, že se nemůžeme projít v klidu. Tak tedy zpět do taxi a do města. Spíídy chce na obědě sedět někde venku, tak si sedáme do takové místní vývařovny na krajní lavice, kde část stolu čouhá na ulici. K obědu zase nějaká rýže s masem. Nic nového. Vracíme se do hostelu a dáváme si krátkou pauzičku před downhilly.
Konečně můj první opravdický downhill a zrovna v Ekvádoru. No, ty jo! Jedeme zase otevřenou buginou nahoru na kopec. První část cyklotrasy je fakt nějaká příkrá, tak ji radši objíždíme po silnici, pak už ale najíždíme na opravdový místní downhill.
Úzká pěšina v džungli, bláto, stromy, kamení. Máme dva guidy. Skoro to vypadá, jako když Marcelo toho druhého zaučuje. Občas nějaké trable s kolem, občas někdo padá k zemi (jako třeba já :-). Spíídy si v jednom úzkém místě odřel ruku o skálu. No, nebyla to úplná prča. Každopádně nás to baví a já se snažím neudělat ostudu. Tohle kolo přece jen člověku dovolí víc, než to normální. Ten nejtěžší úsek plný velkých kamenů se prý dokonce pokouším sjet jako úplně první ženská, co tu pamatují 🙂 Byla to sranda, fakt mě to bavilo a oblečení jsme byli jak kosmonauti. Spíídy je rád, že jsem celá a já za nás oba samozřejmě taky. Na večeři se necháme zlákat naháněčem do jeho malé hospůdky. Po jídle jdu zase na zmražený banán v čokoládě (místní specialita) a Spíídy si dává klasickou zmrzlinu – první rozvojová země, kde se odvážil. Sedíme v parku, blížeme zmrzku a na dálku pozorujeme představení nějakých cirkusáků.
