od 12.11.2018
Ráno vyrážíme na vodu. Rychle snídaně, vybrat z bankomatu, prodloužit zase ubytko o jeden den a dát vyprat další várku laundry. Za chvíli už v cestovce zkoušíme neopreny. Guide Darijo se ptá, jestli umíme “eskymo roll”, tak mu kýveme, že ano, i když je jasné, že u mě je to trochu s otazníkem. Nakonec jedeme na Rio Pastaza, kde by měl být spodní úsek za aktuálního stavu vody WWII. Jeden kajak vezeme od začátku na korbě, další dva vyzvedáváme u guida doma. Chudý domeček u silnice, ale je to evidentně vodák. Nakládáme kromě lodí a pádel taky vesty a další vybavení. Zanedlouho už sjíždíme po krásném mostě dolů k řece. Napřed chce guide vidět náš eskymácký obrat. Spíídy to dá hned napoprvé, ale guide si není jistý, zda to nebylo s odrazem o dno, tak musí opakovat. Mně se eskymák pro změnu nepovede ani nadvakrát. Ta loď je nějaká těžká, dlouhá, velká… Prostě bez šance úplně! No, nic, jedeme dál. Spíídy se cvakne hned na první těžší vlně a krysí. Mě se to povede ustát, i když trochu přejedu Spíídyho už převrácenou loď. To nám to tedy začíná. Guide nás provádí nejlehčími úseky řeky. V těchto podmínkách je to plně dostačující. Přece jen je znát, že nemáme vlastní vybavení, alespoň mě to komplikuje situaci. Pádlujeme dál už bez cvakání.
Dvojkové peřeje nám dávají vcelku zabrat, makáme a užíváme si nádhernou přírodu i vodu šplouchající do obličeje. A už jsme v polovině 15 km dlouhého úseku. Začíná brutální slejvák. Sedíme na břehu a děsně si ho užíváme. Jak známo, tak na vodě déšť nevadí. Je tu dost teplo. Darijo nás chválí, že někteří lidé, co se tváří jako borci jsou pak nakonec mnohem větší lamy než my a koupou se třeba dvacetkrát. Druhá půlka začíná čtyřkou s brutálním válcem, ale naštěstí se dá objet vlevo jedničkou. Druhá část je o něco lehčí než první, ale já se přesto ve chvilce nepozornosti koupu. Zrovna jsem pózovala guidovi do kamery a už jsem hlavou dolů. Chabý pokus o eskymáka a v mžiku plavu. Uplavalo mi i pádlo, ale naštěstí ho kluci zachránili. Závěrečný úsek řeky je vtipný v tom, že řeka je trochu změněná, takže ani guide neví, kudy přesně jet. Musíme tedy být ve střehu a pečlivě ho následovat. Na konci cesty už zase svítí sluníčko, prostě aprílové počasí.
Než najdeme auto musíme ještě jeden těžký úsek přenést po břehu. Sotva po kamenech jdu. Ta loď je opravdu mnohem těžší a větší než co jsme zvyklá. Na břehu už na nás mává řidič Luise, převlékáme se do suchého a kluci nás vezou na oběd. Zase kuřecí, moc mi to nejede. U oběda pozorujeme nějaký divný béčkový film, který tu vysílají. V autě strašně fouká, tak si beru přes uši bufíka a usínám Spíídymu na klíně. Luise i Darijo nás vezou až k hostelu. Jsme úplně vyřízení a jdeme si rovnou lehnout. Po probuzení chceme realizovat ďábelský plán na několik následujících dní. Je logisticky dost složitý, tak nesmíme udělat chybu. Napřed jdeme vybrat snad 900 dolarů, a potom za 2 x 40 kupujeme jízdenky na vlak Diablo na středu, osm hodin ráno. Prý tam mají volno, ale už je pozdě to dnes (17:55) zařizovat, tak nám prý jízdenky pošlou zítra na e-mail. Pokračujeme dále do naší cestovky a ptáme se opět na jeskyňaření. Chceme zaplatit za tři, aby se akce mohla konat, ale ouha, ani teď nám není souzeno. Guide někam volá a tvrdí, že zítra do jeskyně jít nelze, protože je vysoko voda. Škoda, jeskyně se prostě musíme vzdát. A taky nám tím pádem padl plán na zítra. No, neva, pokračujeme do Mama Tungu, kde s námi profi jedná takový sympatický chlápek, původně snad z Venezuely. Domlouváme si s ním výlet do džungle Cuyabeno na čtyři dny a tři noci za 280 dolarů. Tak nějak nás ze všech nabídek zaujal nejvíc a byl nejsympatičtější. Pak jdeme na autobusák, kde si už na zítra 8:45 kupujeme jízdenku do Cañar poblíž pevnosti Ingapirca. Spíídymu se líbí, jak jsem akční, asi že jsem se dobře prospala 🙂 Se svou velmi basic španělštinou zjišťuji na nádraží všechny potřebné informace a už míříme do baru. Konečně! 🙂 Dáváme si sendviče – já dokonce vegetariánský – mám už nějak masa po krk. Využíváme happy hours a dáváme si Cuba libre a potom tři piva za 10 dolarů (světlé, polotmavé a tmavé točené). Sice jsme původně přišli na Pilsener, ale tomuhle se nedá odolat.
Posloucháme hudbu – frčí tu U2, Redhoti a další kapely podobného střihu. Dokonce přijdou i živí hudebníci. Suverénně vypnou reprodukovanou hudbu a už jedou – jeden na kytaru, druhý na buben a píšťalu. Točíme si je na kameru a dáváme jim dolar. Vedle u stolu sedí jeden Amík a dvě Jihokorejky. Spíídy s nimi řeší, které z piv je nejlepší. Oni mají každý jedno z těch tří, jen my objednáváme ve velkém. Taky diskutujeme, jak rozpoznat Jiho a Severokorejce. Podle vzhledu moc ne, spíš podle akcentu. Holky říkaly, že nikdy žádného Severokorejce neviděli. Dáváme si druhou rundu dvojpiva. Vedle u stolu se mezitím vystřídají tři skupinky. My se zdržíme dlouho a děsně nás to baví. Nakonec platíme asi kolem desáté a mnohem míň, než jsme očekávali: 6,25 za dvě Cuba libre místo očekávaných 2 x 7 a pouhých 10 dolarů za všechna piva místo očekávaných 20 USD. Asi opravdu happy hours 🙂 Hlavně u těch piv je to ale divné, mělo to být 10 USD za tři piva a ne za šest. Chvilku váháme, jestli to nějak řešit, ale nakonec místo 27,7 platíme 30 jako dýško a víc to neřešíme.
