od 13.11.2018
Ráno vstáváme brzy, pobalit, nasnídat, vzít si vyprané prádlo, check-out, vybrat peníze, uložit velké batohy u pána, s jehož firmou jedeme do džungle a už běžíme na autobus směr Caňos. V buse zase pouštějí nějaký příšerný béčkový film – samá rvačka a údery. Asi mi už z toho praskne hlava. Člověk nechce na tu telku čumět, když je to navíc španělsky, ale to se prostě nedá. Dělá to takový randál přes celý bus, že to čas od času nutí koukat snad každého. Po dlouhých pěti hodinách jsme konečně na místě. Jdeme na jídlo do takové “nádražky” hned naproti autobusáku, kde stojí takové nějaké rizoto 4,5 dolaru, což nám přijde hodně a říkáme si, že to bude asi velká porce, ale ta koňská dávka, co nám donesou předčí veškerá naše očekávání! Spíídy sní sotva půlku talíře a já třetinu. Opět hledáme funkční bankomat, což je v téhle zemi pokaždé fuška. Naštěstí jsme tentokrát úspěšní hned napoprvé. Na ulici odchytáváme takovou dodávku se zeleným pruhem. Máme tušení, že je to místní taxi a ono jo. Za 10 dolarů nás sveze asi 12 kilometrů k incké pevnosti Ingapirca. Je zajímavá už z dálky. Jdeme pěšky ke vchodu. Každý platíme 2 dolary vstup a čekáme do 16:20 na anglicky mluvící průvodkyni. Mezi tím si dáváme horkou čokoládu. Není vůbec sladká, tak si ji přislazujeme. A už začíná prohlídka s výkladem. Na pevnost padá mlha, ale je tu krásně. Průvodkyně zajímavě vypráví o historii i současnosti tohoto místa, hlavně o dominantním Chrámu slunce, který vlastně funguje jako takový “kalendář”.
Zůstáváme v areálu do zavíračky v 17:30 a jdeme se pak ještě sami jako jediní projít na takový vnější tři čtvrtě hodinový okruh, odkud je pěkný výhled na pevnost ze všech stran. Jdeme už za tmy zpět na náměstíčko a v podstatě první auto nás háže zpět na autobusák. Už se tu trochu orientujeme, takže vcelku rychle nacházíme nejbližší spoj do Alausí, který má jet 19:30, ale vyjíždí samozřejmě se zpožděním. Další úmorná cesta a asi ve 22:00 nám autobus zastavuje nahoře nad městem na hlavní silnici. Aha, městem asi vůbec neprojíždí. Sházíme tedy opuštěnou, ale osvětlenou ulicí dolů do města a hledáme hostel. Je zamčený a na dveřích cedulka “Call Marco”. Naštěstí má Spíídy lokální simku, tak mu volá. Napoprvé nám to bohužel nebere, ale za chvíli se ozývá zpět. Prý dorazí do 10 minut. Z centra města se ozývá hluk z nějaké párty, asi tam Marco paří. Sháním něco k jídlu. Takhle pozdě není moc na výběr. V pizzerii objednávám střední pizzu Havaj za 7 dolarů. Mezitím končí párty a Marco, starší pán, který umí výborně anglicky, přijíždí v ten samý čas z úplně jiného směru autem. Pouští nás do hostelu “Community”. Stál 30 dolarů na noc, což je vcelku dost, ale je krásný a čistý. Vracíme se zpět na ulici pro hotovou pizzu. Jako Havaj tedy nevypadá ani náhodou. Není tam ananas, ale nějaký tvrdý salám. No, ale chutná dobře. Máme hlad.
Ještě jdu do sprchy, čteme si něco na mobilu a po jedenácté usínáme. Opět spíme krásně až do rána. Ani nezvládneme vyměnit přístroje v nabíječce.
