od 14.11.2018
Ráno vstáváme před sedmou a jdeme na snídani, která má samozřejmě zpoždění. Dostáváme ji až před půl osmou, ale nutno podotknout, že výsledek stojí za to. Bulka s vejcem a guacamole a taky miska ovoce s jogurtem. Pochoutka.
V mžiku balíme věci, děláme check-out, platíme 40,60 USD za ubytko včetně snídaně a místního poplatku a spěcháme na nádraží, které je naštěstí jen pár kroků odsud. Je tu hodně turistů, ale to jsme u takovéhle atrakce očekávali. Chystáme se jet extrémní železnicí Nariz Del Diablo (Ďáblův nos), při jejíž stavbě kdysi zahynula spousta dělníků a dokonce i stavbyvedoucí. Dnes již hrůzy dávných časů připomíná právě jen tahle železniční trať s extrémním profilem. Nastupujeme do vláčku. Máme místa na dvojce u okna, což napřed vypadá excelentně, ale nakonec se ukazuje, že je to ta horší strana vlaku.
Sedíme v kupé s bandou Němců, kteří mají vlastního soukromého guida. Cesta je pěkná, ale postupně si začínáme uvědomovat, že veškeré mluvené slovo je jen ve španělštině a v němčině. Zdá se nám, že ten soukromý německý guide tu oficiální angličtinu úplně vytlačil a průvodčí z vlaku ho klidně nechala. Spíídy se jde tedy ptát, jak to bude s tou angličtinou a ta prý bude až na zpáteční cestě. Zastavujeme na 10 minut v údolí, vystupujeme z vlaku, fotíme se a prohlížíme si vlak i okolí. Turisté z vedlejšího kupé nám potvrzují, že u nich se mluví anglicky a španělsky celou dobu. To nás tedy rozpálí do běla. Co nás má nějaký soukromý guide upozaďovat a odpírat nám oficiální výklad? Spíídyho to tak rozčílí, že mu jde vynadat a vznikne z toho hádka. Nastupujeme zpět do vlaku a jedeme do městečka Sibambe, kde máme další zastávku. Uražená průvodkyně začne konečně mluvit anglicky, ale řekne asi tohle: “Welcome to Sibabme. Please follow our recommendations.” Ha, vtip je v tom, že vůbec neřekla, jaká doporučení má na mysli. Zřejmě je zmínila před tím jenom španělsky. To zase naštve mě, takový výsměch! Ještě že Spíídy zrovna vnímá v němčině a pochytí, že si máme vzít s sebou ven z vlaku všechny věci. V Sibambe se jdeme projít do muzea, kde nás provádí sympatický chlapík, který vypráví o životě místních. Třeba, že chlapi s kloboukem na hlavě jsou ženatí a bez něj svobodní. Dobře se bavíme a snažíme se zapomenout na tu protivnou průvodčí. Pak ještě ukázka místních tanců, ta je vůbec super. Na závěr dokonce paří místní s turisty, tak si Spíídy zatančí s nějakou o dvě hlavy menší Ekvádorkou. Prý to bylo pro něj dost nezvyklé, protože se ho snažila vést, aby tančili podle místních lidových tradic.
Nemilé je, že Spíídyho tu dost intenzivně pokousali na nohou nějaké mušky či co. No, nic, hurá zpátky do vlaku a vracíme se do Alausí. Jdeme se ještě projít po městě a stoupáme nahoru k obří soše svatého Petra – má dobrých 15 metrů. Je vidět, že je tu mnohem pobožnější kultura než u nás. V Čechách by takovou souchu mohl mít maximálně Karel Gott 🙂 Tak a je čas jít zase na bus – náš road trip pokračuje! Jedeme do Riobamba a odtud s přestupem zpět do Baňos. Prvním busem jedem asi hodinu a půl, druhým cca dvě a už vidíme “hollywoodský” nápis “Baňos”. Do naší “jungle” cestovky dáváme nabít powerbanku a jdeme se projít do města. Ztuhlé nohy ze všech těch autobusů pohyb fakt potřebují. “Náš” ozkoušený bankomat “Guayaquil” stávkuje a nechce nám dát peníze. Asi nějaký limit místní banky nebo co. Po poradě s nějakými turisty zkoušíme jiný bankomat a kupodivu úspěšně. Prý jim to taky někdy nefunguje a je třeba to zkoušet. Prý jsou tu různé limity jako 200 USD na výběr či 600 na den apod. Špekulujeme v parku, co dál a při té příležitosti vidíme vycházet z kostela místní pohřební průvod. Zvláštní pocit.
Hrozně si chci dát těstoviny a Spíídy chce zase sedět venku. Než se nám konečně podařilo sehnat prachy, tak jsme dokonce zvažovali návštěvu místního KFC, protože tam nejspíš půjde platit kartou, jenže KFC je zrovna dnes zavřené. No, prostě hledání místa na večeři je dnes docela fuška, ale nakonec se nám podaří najít pizzerii se sezením venku. Chceme si dát lasagne boloňese, ale oni nám asi za 10 minut od objednání přijdou oznámit, že je nemají a že mají místo toho chicken za stejnou cenu. Nééé, já nechci chicken!!! Spíídy si dává chicken a já vegetariánské. Čekáme na ně příšerně dlouho, přes půl hodiny. Vypadá to, že snad kuchař ještě běžel pro něco do krámu. Už si skoro říkáme, že budeme muset objednávku zrušit, ale naštěstí to konečně přinesou a jíme. Konečně těstoviny! Platíme a valíme do cestovky “Mama Tungu”. Bereme tam velké batohy, powerbanku, jízdenku na dálkový bus a program akce. Ten místní chlapík v brýlích nás doprovází na bus a prosí “průvodčího”, ať nám v Ambato pomůže s přestupem. Jedem asi hoďku do Ambato, kde je ještě hodně času na přestup. Ten “průvodčí” a pár dalších týpků se nám snaží pomoct, ale vzniká z toho spíš chaos. Jelikož se tu už v cestách busem trochu vyznáme, tak by možná bylo lepší, kdybu nám bývali radši nepomáhali. Ve 21:50 vyjíždíme na dloooouhou noční cestu na severovýchod do Lago Agrio, kde má brzo začít naše “jungle” dobrodružství!
