od 18.11.2018
Ráno nás opět čeká brzká výprava do džungle. Vtip je v tom, že nikomu se dnes nechce v 5:30 vstávat, a tak vyrážíme jen my dva spolu s guidem. Jedeme na malé loďce a pádlujeme. To ticho! Slyšíme jen zvuky džungle, pozorujeme spoustu ptáků jako “stinky turkey” přímo nad námi a letící papoušky. Je to příjemná změna oproti přítomnosti těch ukřičených Ekvádorců, kteří se tu chovali jak na pouti. Jedeme přes lagunu směrem ke skupince volavek, v dálce vidíme kajmana, sluníčko pomalu vychází. Nádhera! V dálce slyšíme volání opic. Jelikož jsme tu jen v malé skupince a jsme na jedné vlně s guidem, který už pochopil, že nejsme takoví “šmudlové” jako ti ostatní, tak plujeme napříč přes lagunu, kde parkujeme a vystupujeme z lodi! Brodíme se v holinkách na břeh a boříme se do bahna. Chceme se dostat do pralesa a najít toho křičícího opičího alfa samce s celou jeho rodinkou. Snažíme se našlapovat na větvičky, pokud nějaké na zemi leží, ale je to fuška.
Za chvíli nám guide ukazuje takovou rýhu v bahně a o kousek dál cosi ve vodě. Pochopíme, že to je rýha od kajmana, který tu před chvílí prošel a teď opodál odpočívá ve vodě. No, ty bláho! Opravdové amazonské dobrodružství! Miguel nás uklidňuje, že kajmani sami od sebe nikdy neútočí a tenhle navíc spí, takže není čeho se bát. No, když myslí… Radši si nechci představovat, jak bychom před ním tím bahnem utíkali… Prodíráme se hustým amazonským pralesem, cestou necestou, následujeme křik opice. Jsme stále blíž a blíž, ty jo, to je tak hlasitý řev, až se člověk bojí. A konečně je vidíme! Nahoře ve větvích skáče skupina opic! Nádhera! Jdeme ještě dál, abychom je opět dostali do zorného pole. Stoupáme si všichni tři na padlý kmen, když v tom ucítím ostrou bolest v boku. Napřed mě napadne, že jsem se napíchla na nějakou bodavou rostlinu, ale ne VOSY!!! Vosí hnízdo! Guide dostal dvě žihadla, já jedno. Rychle pryč než se vosy úplně rozzuří. To si hned člověk uvědomí, že není v žádném skanzenu, ale v opravdické divoké džungli a že není radno ztrácet respekt.
Vracíme se zpět k lodi plni nevšedního zážitku a Spíídy v bažině ztrácí holinku. Bota se úplně ponoří, na vteřinu ji totálně ztratíme z dohledu. Naštěstí ji brzy dohledá a můžeme pokračovat dál, i když Spíídy v totálně mokré a zablácené ponožce… Tak tohle tedy byla paráda! Zážitek na celý život! Wow! Vracíme se do loďky a pádlujeme zpátky na snídani nadšeni z nevšedního dobrodružství, o které ostatní díky své lenosti přišli. Respektive jsme přesvědčeni, že kdyby jeli ostatní s námi, tak by takové dobrodružství ani neproběhlo. Ještě že tak. Jdeme do sprchy, balíme věci a pak na snídani, která je opět výborná a teďka nějak chutná ještě líp než obvykle. Tak a nastal čas odjezdu. Spíídy ještě pořizuje poslední záběry, platíme piva a dáváme místním nějaký “tip” do kasičky. Pak se jen rozloučit s ostrovanem Jimmim, který tu dnes zůstává sám, ale odpo k němu zas dorazí další turisti. Nasedáme do motorové loďky a dvě hodiny se vracíme zpět ke vstupu do chráněné oblasti. Sem tam nějaký ptáček nebo opička, poznáváme místo, kde se první den konala ona demonstrace a už jedeme autobusem spolu s dalšími turisty i našímu guidem zpět do Lago Agrio. V buse je děsné horko a vlhko, až když se rozjedeme, tak začně konečně trochu foukat vítr. I tak je ale cesta úmorná. Po dvou hodinách konečně přijíždíme na letiště do Lago Agrio, odkud asi nějací turisti letí přímo do Quita. My jsme to mimochodem taky zvažovali. U letiště vzniká z našeho pohledu nepochopitelný chaos. Buď se totiž dá za 20 dolarů pokračovat tímhle busem až do Quita, což je na místní poměry hodně drahá cena napálená pro turisty a jejich pohodlí, a nebo se odtud musí taxíkem na autobusák a odtamtud klasickým public busem do Quita za zlomek ceny. Pro turisty ale není v první moment ten rozdíl mezi public a private variantou zřejmý. Nikdo si není jistý, zda má jet dál, vystoupit nebo co dělat, a tak se všichni ptají Miguela, který jako jediný z guidů jede s námi a i se představil jako oficiální doprovod tohoto busu. Miguel je z toho ale nějaký nervózní a nevrlý a kdoví proč vůbec nechce spolupracovat, když se ho ptám, jestli nám i ten private bus může zastavit na cestě do Quita u vodopádu, jak jsme to plánovali udělat public busem. Jak kdyby nás odrazoval od použití toho turistického busu, ale nevysvětlil proč. Kvůli vysoké ceně, nebo je nemá rád jako konkurenci, nebo jsou moc komerční nebo co? Moje naléhavé dožadování se pomoci (řidič busu neuměl vůbec anglicky) si nakonec nějak blbě vyloží a řekne “Do not scream on me.”, naštvaně odchází do taxi na autobusák a ani se při tom se mnou nerozloučí. Ostatním přitom podává na rozloučenou ruku. Spíídy říká, že mě asi nevynechal schválně, že to v tom zmatku bylo spíš nedopatření. No, nevím. Škoda. Každopádně to zamrzí. Dokonce jsme mu chtěli nabídnout, že u nás může přespat, až si jednou splní sen a přijede do Prahy. Byl to fakt sympaťák a ty zážitky dneska ráno! Ale nakonec má rozloučení hořkou pachuť a na předání kontaktů ani nedojde. Je to takový samorost, možná těžce nesl návrat do civilizace. No nic, ty skvělé zážitky z džungle mi to nemůže pokazit. Necháme se tímto private busem hodit za 10 dolarů k San Rafael waterfall – nejvyššímu vodopádu v celém Ekvádoru, který měří 131 metrů.
Nikoho dalšího tahle varianta evidentně nenapadla, vystupujeme z busu sami. Napřed si obsluha busu myslí, že tu chceme přespat a div, že nám nezajistí ubytování. Nakonec nám ještě ukážou špatnou cestu k vodopádu. Spíídy si ale naštěstí stojí za svým a tak se vydáváme správným směrem dolů. Házíme velké batohy do křoví u cesty hned vedle ohradníku s krávama a pokračujeme dál jen s malými batůžky. Nikde nikdo. Najednou se před námi objevuje vstup k vodopádu a nějaký důležitý úředníček chce vidět naše pasy. Proč proboha? Takhle to tady daleko nedotáhnou. Kupodivu se neplatí žádné vstupné. Scházíme dolů k vyhlídce a mě štípanec od vosy čím dál víc napuchá. Bohužel jsem takový průběh tušila. A už jsme úplně sami na vyhlídce na vodopád. Je obří, i když trochu z dálky a dole vpravo za ním obří jeskyně. Chvíli se kocháme a pak k našemu překvapení ještě přichází docela početná skupinka postarších turistů s guidem. A to se ten důležitý úředník nahoře, co neuměl ani slovo anglicky, tvářil, že už skoro zavírá. Ptáme se toho guida, jestli náhodou nejedou směr Quito, že bychom se s nimi třeba svezli, ale prý míří opačným směrem. Vycházíme zpět nahoru, vyndaváme velké batohy ze křoví a jdeme k hlavní silnici čekat na autobus. Je před šestou, tma se pomalu blíží, tak snad nebudeme čekat dlouho. Víme jen to, že bus do Quita by tu měl projíždět cca každou půl hodinu až hodinu. Chvíli čekáme, pozorujeme přijíždějící auta nahoře na kopci a po nějakých 15 minutách nejistoty už vidíme bus, který nám naštěstí zastavuje. Chceme jet do Papallacta, kde nám Miguel doporučil romantické termály. I podle tištěného průvodce stojí za zastávku. Postupně ale zjišťujeme, že ubytování je tam drahé, termály tři kilometry nad městem se vstupem max do 21:00. My tam dorazíme někdy po osmé, bez jistoty levnějšího ubytování na místě, hladoví a ještě bychom měli shánět odvoz do termálu. Kvůli hodině v termálech podstupovat takovéhle harakiri nám nakonec připadá nesmyslné. Doplácíme celkem 5 dolarů na jízdném (před tím jsme za tu první půlku zaplatili 6 dolarů za oba) a necháme se hodit až do Quita. Na otázku, kam přesně chceme v Quitu jen krčíme rameny a odpovídáme “prostě Quito”. Připadá mi komická představa, že bych se v Praze ptala turisty, zda chce hodit na Václavák nebo na Háje a on by odpověděl, že neví 😀 Cesta do Quita je zdlouhavá a nudná. Snad možná proto nám místní připraví ještě jedno překvápko. Budí nás policie, všichni musí vystoupit z busu a ukázat úředníkům doklady. Dokonce prohledávají i batohy. Zřejmě to souvisí s tím, že tohle je hlavní tah z Kolumbie a zřejmě se tu pašovali či pašují drogy. Ještě že si matně vybavujeme, že Miguel něco takového mezi řečí zmińoval, že je tam nějaká kontrola, jinak bychom asi byli dost vyplašení. Do Quita dorážíme až v půl 11 večer, vystupujeme na první zastávce ze dvou, i když přesně nevíme, co je pro nás lepší a nejsme teď schopni to narychlo vyhodnotit. Objednáváme přes mobil první hotel, co má nonstop check-in za 40 dolarů a necháme se k němu hodit taxíkem. Bohužel nemají nic k jídlu, tak Spíídy přežívá na sušence a chladí mi napuchlou nohu.
