od 3.11.2018
Večer jsme šli spát hodně brzo a já jsem okamžitě vytuhla. Ani pivo jsem nedopila. Časový posun udělal své, ale konečně jsme se trochu vyspali. Ráno vstáváme ještě před budíkem před sedmou, balíme se a jako první jsme na terase. K parádní standardní snídani si navrch dáváme tousty s avokádovou pomazánkou. Děláme check-out, necháváme tu batohy a licencovaným taxíkem za 5 dolarů se necháváme vyvézt k lanovce (“Uber is illegal”). V kabince se dáváme do řeči se skupinkou “Zápaďáků” – Němci, Rakušanka a Kanaďanka. Po výstupu to napálí nahoru tak, že jim nestačíme. Přece jen je vrchol lanovky ve výšce 4 100 metrů nad mořem a my jsme tu kvůli aklimatizaci, tak jdeme pomalu. Pole, pole! Nejvyšší vrchol je tu asi 4 700 metrů. V hostelu varovali, že tuto “vycházku” za město není radno podcenit, protože se stoupá do podobné výšky, jakou má nejvyšší hora Evropy. Tady mají holt jiná měřítka. My dojdeme plánovaně cca do poloviny cesty asi do 4 300 metrů. Trošku to cítíme, ale na začátek dobrý výkon.
Při výstupu dole z lanovky jsme udiveni tou obří frontou, co se tu mezitím vytvořila pro cestu nahoru. Stojí tu hlavně místňáci, to asi, že je sobota. Jedeme taxíkem (tentokrát za 6 dolarů) zpět do hostelu, kde bereme bágly. Shodou okolností nás ten stejný “pětidolarový” taxík jako prve veze tentokrát za 10 dolarů na autobusák. Vůbec nevíme kudy kam, ale všichni na nás volají “Latacunga”, jak kdybychom měli cílovou destinaci napsanou na čele. Trochu nechápeme, ale za pár minut už frčíme autobusem na jih za 2,15 dolaru (!) na osobu. To je tedy super levné na nějakých 90 – 100 km cesty. V buse nám nabízejí ochutnávku a následně prodej takových brambůrek (chipsů). Napřed si myslíme, že si určitě nedáme, ale nakonec neodoláme a docela nám to zachutná. Navíc máme trochu hlad a berou si to i místní. Tak kupujeme jeden pytel za jeden dolar (trochu nepoměr k ceně busu), ale těžko říct, kolik platili za brambůrky místní a jestli vláda ty busy nedotuje. Každopádně užíráme brambůrky a připadáme si integrovaní 🙂
Na místě po příjezdu trochu bloudíme a musíme dvakrát přecházet rušnou silnici s kolejema – tam a za chvíli zase zpět. Koná se tu obří trh, to je teda frmol! Klikatíme se uličkami do hostelu a najednou zjišťujeme, že jsou v podstatě všechny uzavřené, protože se tu koná nějaký průvod. Začíná to být trochu frustrující – máme velké batohy, jsme znavení a cestu do hostelu ne a ne najít. Jdeme stále větší oklikou, abychom obešli ty uzavřené ulice. Dokonce potkáváme dalšího bloudícího turistu, který taky hledá Hostel Tiana. Najednou se ve snaze přejít ulici a vymotat z toho blázince ocitáme zcela spontánně uprostřed karnevalového průvodu. Opravdický jihoamerický karneval! Masky tančí v ulicích, dávají nám napít alkohol přímo z jejich lahví (trochu nehygienické), ale té otevřenosti a spontánnosti se nedá odolat. Na Spíídyho zkoušejí jakési zaklínadlo. Všude hraje hudba a je tu šrumec. Jestli jsem se na nádraží bála, aby nám někdo neukradl mobil, tak teď na to zapomínám a zuřivě natáčím. Spíídyho to udivuje, nicméně tohle byla neopakovatelná možnost být součástí takové akce. Název zjišťujeme až dodatečně: Mama negra 2018!
Uf, konečně jsme našli hostel, dáváme si voraz a jdeme zpět do ulic. Karneval už skončil, teď se uklízí. Všude spoustu policajtů. Dáváme si jídlo z ulice a paní ho nabírá rukou. Dokonce i okurkový salát. A pak od nás bez problémů bere do ruky peníze. No, nic, už si zvykáme na místní hygienické standardy. Ještě něco sladkého, zprovoznit lokální SIMku (v obchodě s mobily na tom dělá asi 5 lidí asi 15 minut, jak je to složité) a se tmou domů. Cítíme se tu bezpečně, nicméně stále ještě nemáme dost kuráž porušit doporučení nevycházet za tmy. Teda Spíídy by už ji měl 🙂 Dáváme si v hostelu pivo a divíme se, kolik lidí ještě přichází za tmy se ubytovat. Večer zuřivě diskutujeme, co budeme dělat zítra. Nakonec vyhrává varianta downhill z Cotopaxi. Usínám zase strašně brzo.
