od 4.11.2018
Ráno opět vstáváme bez problémů – to ten časový posun. Dostáváme zase snídani na tácu – to je v ekvádorských hostelech evidentně oblíbený způsob servírování. V 8:30 už stojíme nachystaní na recepci, ale oni vypadají dost překvapeně, že chceme sjíždět z Cotopaxi na kolech. Přitom to tak bylo od včera domluvené. Opakujeme lámanou španělštinou jen “Si, bicicleta.” Nakonec nám kola splaší někde po cestě. V autě s námi jede ještě Američan s kytarou a jeho přítelkyně ze Švédska, která umí španělsky a tak nám překládá informace od průvodce. Ten druhý, mladší, co uměl anglicky, vyrazil bohužel s druhou skupinou. Klikatíme se autem v Národním parku Cotopaxi po rozbité silnici pořád nahoru. Počasí nic moc, samá mlha, jen na chvíli ten velikán problikává z mraků. Následně jdeme pěšky asi 45 minut v mlze do Jose Rivas refuge (chata ve výšce cca 4860 m.m.m.). Super aklimatizace. Trochu to cítíme, ale žádné drama. Ti Amíci jsou na tom hůř. Nahoře si dáváme horkou čokoládu se slaným sýrem – prý místní specialita, ale dost divná kombinace. Myslela jsem, že tu bude oběd, ale prý zatím ne. Druhý pár tu zůstává na přespání a my valíme v dešti zpět dolů na parkoviště. Tentokrát je to fakt rychlovka – 15 minut chůze v šotolině.
Navlékáme na sebe teplé a nepromokavé vrstvy, helmy, chrániče a v tomhle totálním nečase nasedáme na parkovišti na kola a sjíždíme dolů. Dost prší a je mlha. Auta s turisty na nás koukají jako na exoty. My si to ale užíváme. Kdy jindy se nám poštěstí sjet na kole ze sopky? Majestátní hora chvílemi vypadá, že už už vykoukne z mraků, ale bohužel nám dnes není souzeno. Vidíme velkou část, ale celý ten pravidelný kužel nikdy. Na to je moc mlha. Škoda, musí to být fascinující podívaná. Jedno kolo moc nebrzdí, druhému levá brzda odejde úplně. Statečně pokračujeme dál, počasí se trochu zlepšuje.
Za chvíli už sedíme “na obědě” “u muzea”, a to je prosím 15:30. Tohle teda nemají časově úplně zvládnuté, ale naštěstí jídlo stojí za to – teplá polévka, rýže s kuřecím a houbami a taky teplý čaj (z koky!). Mňam. Nakládáme kola zpět na korbu a vracíme se do hostelu. Tentokrát je tu dost vybydleno. V pokoji pro 9 lidí jsme jen ve třech (včera bylo plno). Zůstal tu jen ten kluk, co si odkládá brýle na schody. Doufám, že mu na ně nešlápneme, až budeme sestupovat z našeho téměř soukromého podkroví. Dáváme si dole ještě burrito, diskutujeme o výstupu na Chimborazo a už se chystáme do hajan.
