od 5.11.2018
Vstáváme asi v osm a jdeme na snídani. Poté se vydáváme do města vybrat peníze z bankomatu. K našemu zděšení se to asi u pěti různých okolo celého náměstí nepodaří. Snažíme se zachovat klid, ale dobře po těle nám z toho není. Už si v hlavě promítáme možné scénáře, co bychom dělali úplně bez peněz. Všechny jsou dost na nic. Až pak skoro náhodou narazíme v postranní ulici na bankomat, který jako zázrakem funguje (a na rozdíl od těch ostatních komunikuje anglicky).
Následně jdeme do takové “lepší”, ale liduprázdné restaurace na hot-dog. Moje španělština dosahuje svého vrcholu: Yo quiero dos hot-dogs! Cestou zpět do hostelu potkáváme další průvod. Vpředu nesou nějaké “morény” a vzadu jde kapela (bicí, trubky, sága…). Samí mladoši – super! Čas běží, ještě se v jednom hostelu ptáme na výpravu na Chimborazo. Nakonec si ale výstup objednáme se začátkem 7.11. přímo v našem hostelu. Původně jsme sice chtěli objednat guida přes net u jedné firmy, kterou vlastní majitel té “startovní” refuge, ale nakonec jsme se z důvodu úspory jednoho dne času rozhodli jít na pankáče – už 7.11. výstup nahoru. Ve spěchu balíme. Zvlášť velký batoh, který necháme v úschovně. Zvlášť malý, který bereme s sebou do Quilotoa loop. V rychlosti děláme check-out, platíme a pelášíme na bus. Zkušeně se proplétáme uličkama pozpátku než jsme sem přišli a za chvíli jsme na autobusáku. Kupujeme místenky a hledáme autobus číslo 5, který po chviličce zmatků nalézáme na nástupišti. Nakonec je do odjezdu ještě 20 minut. Jedeme možná tři hodiny. Autobus je plný a klikatí se křivolakými uličkami v horách. Pod námi často sráz dolů, ze kterého jde trochu strach, ale také nádherné výhledy. V Sigos strašně dlouho stojíme. Nastupuje banda školáků. Už je to hrooozně dlouhé.
No konečně, budeme vystupovat! Autobus zastavuje na naše přání mimo jakoukoliv zastávku přímo u hostelu. Pokoj pro nás ještě nemají připravený, tak si zatím dáváme horkou čokoládu, sendviče a jedny hranolky grande. Objednáváme lámanou španělštinou. Jsou asi tři hodiny odpoledne, tak vyrážíme na obhlídku okolí. Volíme okruh nad ubytováním. Hned ze začátku sejdeme ze zamýšlené cesty a pěkně nás vystraší rozzuřený pes u jednoho opuštěného baráku, kterému jsme asi vstoupili do rajónu. Jdeme tedy přes pole a louku kolmo nahoru zpět na cestu. Už z dálky na nás zuřivě štěká další pes, který tu hlídá ovečky. Nač ten povyk, chceme přece jen projít okolo. Pes dál nepřátelsky vrčí, stojí na kopečku nad cestou, dolů ale nesbíhá. Jdeme teda docela vyděšeně kolem něj. Pro jistotu beru do ruky kámen. Nechá nás projít, ale nepřátelsky za námi štěká, tak se pořád bojíme. Už už se zdá, že jsme ho setřásli. Spíídy vidí u cesty jeskyňku a chce do ní vlézt. To se ovšem vůbec nelíbí tomu zuřivému psovi, který nám je zase v patách. Rychle tedy pokračujeme dál. Jenže ouha, před námi hned tři rozzuření psíci, kteří divoce štěkají. Nechci tam jít! Spíídy mě však věcně upozorní, že za námi je ten jeden zlý pes. Tihle jsou sice tři, ale zase o fous menší. Těžko si tedy vybrat, není úniku! Bereme do rukou trekové hole, snažíme se kráčet ze široka, abychom působili větší, a jdeme přímo vstříct těm třem psiskům. Zuřivě štěkají a vrčí, ale před našimi kroky přece jen trochu ustupují. Děsně se bojím, strachy ani nedýchám, ale tvářím se neohroženě. Spíídy ty psy po našem průchodu ještě trochu odežene hůlkou. Uf, konečně nás nechali. Jsme zhruba v půlce okruhu, teď už to bude jenom dolů. Jdeme na vyhlídku k opuštěnému baráčku a Spíídy dělá časosběry. Mlha ale bohužel padá moc rychle.
Vracíme se do ubytka a po chvíli odpočinku jdeme na večeři. Čeká nás tříchodové menu – polévka, kuřecí plátek s oblohou a na závěr takové divné naložené ovoce – něco jako hruška ve sladkém nálevu. Mňam. Místní pán nám španělsky vysvětluje trasu výletu. Jsou dvě možnosti – extreme a normal. Dostáváme popisek v angličtině. Španělsky se ptám, která cesta je hezčí. Prý ta normal, takže asi půjdeme tam. Jako obvykle tady vytuhávám hned po večeři, ale už třeba od tří hodin nemůžu pořádně spát. Jednak se se Spíídym přetahujeme o společnou vrstvu dek a druhak se “trochu budím hrůzou”, když si vzpomenu, jak Spíídy včera vyprávěl, že naše aklimatizace pro výstup na nejvyšší horu je “so, so…”. No, alespoň ušetříme den času! Jsme trochu střelci prostě…
