od 7.11.2018
Ráno vstáváme brzy a jdeme se projít po okolí. Hned v 7:30 jsme nastoupeni jako první na snídani, abychom mohli co nejdřív odejít. K našemu překvapení se však nikde nic neděje a kuchyně je liduprázdná. Jsme pěkně naštvaní, hlavně já. Těšila jsem se, že se před výstupem ještě pěkně nasnídáme. Proč proboha tvrdili, že snídaně je od 7:30, když ještě v osm nikdo ani nepřišel do kuchyně… Snažím se někde někoho sehnat, ale bohužel už nemáme čas a tak prostě necháme klíč na recepci a jdeme bez snídaně. Dole ve vsi máme štěstí, oslovuje nás jeden týpek s autem, jestli prý nechceme hodit za 5 dolarů za oba do Zumbola. Super, to bereme! Po cestě se horko těžko domlouváme, že by nás řidič hodil celkem za 25 dolarů až do Latacunga. Bezva, jsme pro, aspoň ušetříme čas, i když víme, že ze Zumbola by měli cca každou půl hodinu jezdit po celý den autobusy. Zpět v Hostelu Tiana jsme asi už v půl deváté. To se teda povedlo! Snad to stálo i za tu promarněnou snídani. Jdeme do města zase vybrat z bankomatu a na náhradní snídani. Dáváme si oba párek a sendvič. V 11:00 jsme zpátky v hostelu a trochu netrpělivě čekáme na guida. V mezidobí se snažíme sjednat pojištění na extrémní sporty, protože Alpenverein platí jen do 6 000 výškových metrů. Spíídy si při té příležitosti zablokuje účet u Airbank a já protelefonuju asi 800 Kč s jejich infolinkou. Ach jo.
Když průvodce konečně dorazí, řešíme vybavení na výstup. Kromě sedáku, maček a cepínu od něj dostáváme taky jiné (plastové) boty s vnitřní botičkou a třetí vrstvu kalhot. S pánem je sranda, vypadá zkušeně a zodpovědně. Dává nám pak do 13:30 čas na oběd, ale fór je v tom, že my ještě vůbec nemáme hlad. Spíídy si stejně pro jistotu objednává lasagne a já od něj maličko ochutnávám. Valíme zpět na sraz a já mám děsnou chuť na kolu, tak tu koupenou hned upíjím. A už sedíme v autě a míříme do refuge Carrel. Cestou zastavujeme v krámku, kupujeme na doporučení guida minerálku a ionťák. Zdarma dostáváme každý malého nanuka. Hlavně, že jsme teď nechtěli žádné jídlo pokoušet, aby nám nebylo blbě…
Tohle ovšem prostě nešlo odmítnout. A už projíždíme vstupní branou, jedeme dál po prašné cestě, pozorujeme vikuně a mlhu. V chatě ve výšce 4 800 metrů nad mořem dostáváme rovnou večeři. Dnes je to tedy fakt výkrmna. Škoda, že nemáme hlad. Jídlo je moc dobré, ale já ho do sebe sotva soukám.
Spolu s námi je tu je jedna jediná dvojice ze Švýcarska. Chvili si s nimi povídáme a pak hurá do hajan. Spíídymu začíná být špatně a má průjem. Netušíme vůbec z čeho a jestli to třeba nemá co dělat s vysokou nadmořskou výškou. Každopádně se dopuje endiaronem a černým uhlím a snažíme se spát. Spíídy za celou dobu neusne.
