od 8.11.2018
Vstáváme ve 22:00 a jdeme “snídat”. Spíídymu není vůbec dobře a odbíhá na záchod, takže nic nejí a jen pije černý čaj. To bude asi z toho nanuku. Na chvíli pochybujeme, zda vůbec vyrazíme. Já si oblékám to nejteplejší, co mám. Po zkušenosti z Kilimanjara, kde jsem totálně vymrzla, nechci nic podcenit. A vyrážíme! Světe div se, ale po chvilce je mi horko! Normálně si musím nějaké vrstvy sundat, jaké je mi vedro. Máme hodně vrstev a taky kvalitnější než na Kili. Je asi – 5 stupňů. Kráčíme nahoru a asi za 45 minut jsme u další chaty ve výšce 5000 metrů, kde prý ubytovávají až když nestačí kapacity dolní chaty. Což se mimochodem asi moc často nestává…
Krátká pauza, trochu napít a pokračujeme dál k laguně. Cítím se plná síly s hlavou koncentrovanou na výkon a ani mi není zima, ze které jsem měla hrůzu. To půjde, napadá mě! A taky mě napadá, že tohle nadšení asi brzo přejde. A taky že jo! Hned záhy! Za chvíli už se objevuje první sníh a po pár dalších metrech nasazujeme mačky. Pořádně nám nejdou zapnout, tak nám s tím guide pomáhá a ptá se, jestli máme s mačkami zkušenosti. Musíme popravdě odpovědět, že ne, což ho trochu vykolejí a říká, že Chimborazo není nic pro začátečníky. Takhle informace zase vykolejí mě. Spíídy mě uklidňuje, že je to podobné jako na sněžnicích nebo skialpech. Po chvíli se vážeme všichni tři na lano. Guide je první, já uprostřed a nakonec Spíídy. Vyrážíme strmě nahoru a zdá se, že každý krok může být fatální.
Průvodce nás ujišťuje, že s ním ještě nikdo nikdy nespadl, ale že kdyby přece, tak zbývající dva se musí bleskurychle naváhnout na svah, aby zaškobrtnuvšího zachránili. No, výborně. Mám strach, mám normálně hrozný strach, který mě začíná paralizovat. Spíídy mě podporuje, že mi to jde dobře nahoru, ale já se necítím vůbec ve své kůži. Připadá mi, že tu prostě nechci být a že je to nebezpečné. Spíídymu je docela fajn. Guide jde sice relativně pomalu, ale ostře do kopce (nějakých 45 stupňů), já mu nestačím a zadýchávám se. Začíná mě bolet hlava – následek vysoké nadmořské výšky a ne úplně dobré aklimatizace. To je maso! To jsem teda vůbec nečekala. Nechci tady dneska umřít. Stačí jedna chyba a může být fatální. To by byla škoda! Máme tolik plánů… Nad námi vidíme světýlka těch Švýcarů, kteří vyrazili před námi. Každým krokem mám pocit, že už mám prostě dost a nechci tady být. Dneska nedokážu bojovat. Kráčíme krok po kroku, já často zastavuju a chci dělat pauzy, což průvodce nese nelibě. A najednou už říkám nahlas, že nechci dál pokračovat. Prostě nemůžu a nechci. Chlapi mě přemlouvají, ať dojdu ještě do dalšího bodu – “castle” ve výšce 5500 metrů nad mořem. Prý je tam nějaká plošina na sezení. Tam si odpočineme a uvidíme. Není mi dobře a tuším, že prostě budu chtít dolů. Ta slavná plošina ve výšce 5500 metrů je v podstatě takové malé místečko na sezení na hřebeni, kde je doleva i doprava sráz jako kráva. Fakt super!
Guide si čte v poklidu něco na mobilu, ale tohle prostě není pro mě. Na vrchol je to ještě asi 3,5 hodiny, dolů další 4. Jelikož je klíčové mít ještě nějaké síly na sestup a neohrozit skupinu, tak trvám na tom, abychom se vrátili. Spíídymu je to líto, ale snaží se být chápavý a říká, že hlavní je, abych byla celá. Tak kráčíme zpátky dolů napřed na laně (Spíídy jde první) a potom už bez něj. Kupodivu ten sestup není až tak o hubu, jak se zdálo. Scházíme dolů relativně rychle a bezpečně. Už abychom byli u horní refuge. Cesta je nekonečná a sotva pletu nohama. Nakonec ale přece jen dojdeme do chaty! Hurá! Jdu rovnou spát, jsem úplně vyřízená. Guide říká, že se zdá, že i druhá skupina se otočila předčasně a jdou dolů. A doufá, že se jim nic nestalo. Usínám jak zabitá, i když je mi trochu zima a hlava bolí jako střep z výškové nemoci. Jsou tak čtyři hodiny ráno, ani nevím. Zrovna když jdu na záchod, tak se vrací druhá skupinka. Prý došli asi do 6 000 metrů a tam se museli otočit z podobné kombinace důvodů jako my. Vypadají dost zklamaně. Jdou na snídani, já pořád spím. Jsem úúúplně vyřízená!
Najednou nám navrhují, že teď jedou do Baňos a mají volná místa, snad i zdarma, tak jestli nechceme s nimi, ale museli bychom do 10 minut odjíždět. To bychom nestihli ani snídani a já jsem pořád dost mimo. Fakt se necítím na nějaké bleskové balení. Chvíli zmatkujeme, jak to teda udělat, ale nakonec vítězí snídaně. Těžko říct, jestli to bylo správné rozhodnutí, protože mám stažený žaludek a jím v podstatě jenom misku ovoce s müsli. Spíídy dokonce jen pije černý čaj. Balíme věci a guide nás hodí dle dohody do Ambato. Nad ránem sice říkal něco přímo o Baňos, ale to si asi rozmyslel. Jedeme zhruba dvě hodiny až jsme konečně tam. Chceme si odskočit, a pak zjišťovat, kdy jede navazující bus, ale jak přijíždíme, tak zrovna jeden jede. Náš guide na něj hned začne pokřikovat a vše nám zařídí. Už se nám nakládají velké batohy a sedíme v buse. Záchod musí počkat.
Za nějakou hodinu a půl vystupujeme v Baňos a míříme do ubytování. Spíídy ho rezervoval na Booking.com, kde měli zrovna 30 % slevu, takže to bude 14 USD za pokoj a noc, což je nejmíň, co jsme tu zatím platili. Paní nám dává vybrat ze dvou dvojlůžáků – jeden s oknem do ulice, druhý o patro výš – sice bez okna, ale zato bez rámusu a se samostatnou koupelnou. Bereme možnost dvě a jdeme si lehnout. Jsme znavení. Spíme jak dudci, ale ještě za světla se probouzíme a vyrážíme prozkoumat město. Dáváme si oba velké jídlo. Na mě je ale tak velké, že mám potíže ho sníst, což se Spíídymu moc nelíbí, když to stálo 6,25 dolaru. Vůbec tady mám trochu problém s jídlem. Nedokážu spořádat ty jejich mega porce a ani mi to nějak zvlášť nechutná. Vždycky jen kus masa s rýží a hranolky. Nijak zvlášť ochucené, nějak si tu to jídlo tolik neužívám. V jedné cestovce se ptáme, zda by nám zařídili výlet na Nariz del Diablo. Prý nám jen koupí přes net vstupenky, ale dojet na místo musíme sami. Je to odtud asi 5 hodin cesty ještě s přestupem v Riobamba. To nic moc nabídka. U jedné sympatické cestovky hned za rohem si na zítra domlouváme půjčení kol a pojedeme do Puyo. 60 kilometrů v podstatě z kopce.
