od 10.11.2018
Ráno opět snídaně v hostelu, dáváme si tu o 50 centů dražší, což trochu komicky spočívá v tom, že já dostanu navíc plátek sýra a Spíídy dvě kolečka šunky. Navíc je tu nějaký mladý týpek, který nám nechce dát slevu pro ubytované, co jsme měli včera. Škoda. Už se nám ho skoro podařilo ukecat, ale bohužel nemáme drobné. No, nic, hurá na canyoning. Jde s námi Marcelo. Dostáváme výbavu a vyrážíme kousek za město. Tam s námi Marcelo napřed “na sucho” trénuje co a jak a za chvíli už stoupáme ke kaňonu. Marcelo zmiňuje, že tento canyoning je vcelku lehký, ale že nás provede těmi těžšími místy. U prvního většího slanění vodopádu to já bohužel nepochopím a jdu po kamenech, zatímco Spíídy vodou. Záhy se ale ukáže, že šlo o nedorozumění, a pak už chodím taky těžší varianty. V jednom vodopádu jdu taky trochu vodou, na druhém skáčeme. Je to sranda.
Dohání nás skupinka Ekvádorců, kteří mají dva guidy, kteří je nejistí úplně poctivě a navíc všude chodí tu nejlehčí variantu, tak proto jsou rychlejší. S radostí je pouštíme před sebe. Chceme si to tu užít a vůbec nespěcháme. Dole ještě nějaké slidy a klouzačky. Jednu klouzačku dokonce jedeme se Spíídym oba najednou. Canyoning to byl opravdu krásný, i když snadný. Moc jsme si to užili. Jdeme zpět k základně “u staré babči”, převlékáme se a za chvíli přijede řidič a veze nás zpět do města.
Vracíme se ve 12:30, přesně jak Marcelo sliboval. Jdeme na oběd do úplně jiné uličky než obvykle. Výzdoba v restauraci je trochu přiteplená a pán neumí anglicky, ale je moc milý. Spíídy si dává nejlepší jídlo za celou dobu (chuleta / kotleta s barbecue omáčkou + avokádo, rajče, rýže, hranolky + smažený banán). Škoda, že jsem si nedala to samé. Já si dala “azaňas” nebo jak to bylo. Prostě kuřecí s avokádem v housce. Přišlo mi to trochu bez chuti. Pak dostaneme ještě malý dezertík a za zvuku vrtaček platíme a odcházíme.
V místním turistickém centru chceme zjistit, kdy a jak se dostat do Nariz Del Diablo. Bohužel mají zavřeno, tak jdeme odpočívat na hostel. Odpočinek netrvá dlouho a už pelášíme na paraglide. Naženou nás vícero turistů do místního parapente centra a vysvětlují, co a jak. Dokonce tu mají i trenažer, tak se nasmějeme.
Pak jedeme minubusem asi tři čtvrtě hodiny z Baňos nahoru na kopec. Tady se nelétá z kopce do údolí jako na Reuninou, ale krouží se v podstatě na jednom místě. Místo vzletu a přistání je totožné. Guidi si postupně berou ty nejtěžší z nás a s nimi letí jako první. Spíídy a jedna holčina jdou hnedka na začátku. Guidi jsou jen dva, takže musíme čekat, až si každý užije svých 15 minut slávy. Guidi se nás ptají na váhu – já jdu jedna z posledních. Spíídyho start je trochu rozvrkočený do strany, i když on sám to prý tak nevnímal. Spíídy letí vzduchem a až na zem slyším, jak nadšeně volá něco jako “amazing” 🙂 Pak jdu na řadu já. Trocha obav na startu a už letíme. Nahoře trochu zima, ale nádherné výhledy. Spíídyho zaujmou pod námi krávy. Jen škoda, že se létá jen na jednom místě. Dnes bylo dost větrno a prý se mohlo létat poprvé po třech dnech. To jsme tedy měli kliku.
Shodli jsme se se Spíídym, že to není žádná prča a guidi se u toho letu evidentně dost zapotí, i když my jen sedíme a kocháme se. Jedna holčina – ta úplně poslední – dokonce přistála jinde, než my všichni ostatní. Prý už nebyl vítr. Jedeme zpět do města a nenecháváme se hodit k hostelu jako většina ostatních, ale vystupujeme někde po cestě. Chceme projít město a zjistit, jestli by nás někdo vzal na kajaky, na pořádný caving, na Nariz Del Diablo nebo do džungle. Nakonec si na pondělí domlouváme kajaky u vcelku sympatické cestovky Amazonas tour. Platíme 40 dolarů za osobu včetně oběda + 40 dolarů za transport. MTS Adventure už má bohužel zavřeno, když jdeme kolem, takže plán na zítra zůstává otevřený. Dokonce jsme uvažovali, že bychom zaplatili za tu “třetí osobu”, abychom mohli na caving.
