26.12.2019

Spíídy vstává brzo a jde dělat časosběry východu slunce. Bohužel se mu všechno vybije, tak z toho asi nic nebude. Snídáme pohodově na sluníčku, posloucháme Nohavicu a obdivujeme jeho texty. Když se dostatečně vyblbneme v dunách a ve sněhu, teda písku (tenhle přeřek se nám tu stává vcelku často), vracíme se zpět do města.

Tentokrát řídím já a najíždím do strany do dun jako Spíídy už tolikrát. Je to sranda, konečně chápu, co na tom má 🙂 Jednou dokonce trochu nadskočíme a jsme z toho oba trochu vykolejení. No, nic, nastal čas na návrat do civilizace. S těžkým srdcem najíždíme na asfalt, tankujeme benzín, necháme si dofouknout gumy, děláme menší nákup zahrnující vodu, led, zmrzku a taky hořlavinu na zapálení louče. Řídím směr “WADI BANI KHALID”. Na vyhlídce si dáváme velbloudí mléko. Spíídy mě střídá v řízení, protože jsem unavená. Dle Mapy.cz najdeme tábořiště nahoře na kopci s úžasným výhledem do údolí a na místní přírodní bazény. Jdu se na půl hoďky proběhnout ještě než zapadne slunce. Cesta nakonec není jen do kopce, jak jsem se obávala, ale příjemně se vlní. V protisměru potkávám dokonce běžce s nějakým malým klukem. Dobíhám za zvuku sirén z mešit, což je trochu psycho. K večeři si dáváme lunchmeat s fazolema a čínskou polévku. Pak sedíme u ohýnku a Spíídy zprovozní louči.