od 22.12.2019
Ráno opět vstáváme do zimy a snídáme. Ze včerejšího “canyoningu” máme totál mokré boty i některé oblečení, tak je sušíme a jdeme se projít po okolí pro zahřátí. Cestou potkáváme nějakou místní chudou stařenku, která nabízí nějaké náramky. To je vůbec poprvé, kdy nám tady takhle někdo něco nabízí. Následně popojíždíme autem na start slavné “balcony walk”. Je nádherně a my jdeme na nějaké 4 km dlouhý trek podel hrany “Grand Canyonu”. Výhledy jsou úchvatné. Cestou vidíme v dáli velkou skupinu s helmami, která dělá hluk, tak se trochu děsíme, jestli jdou taky na feratu.
Na konci cesty dáváme sváču a ještě než stačíme řešit další postup, tak nás jeden místní týpek vede nahoru k jezírku, o kterém jsme ještě před chvilkou neměli ani tušení. Koupat se nám nechce, není tu až takové horko, tak se jdem aspoň podívat pod převis. Ukazuje se, že na feratu jdeme jediní. Tušíme směr a pěšinka je naštěstí docela jasná, takže postupujeme stále nahoru. Cestou vidíme mezi kamením takového dorůžova hada, což nás docela vyděsí. Už jsme u skály, ale dohledat nástup feraty ještě chvilku trvá. Naštěstí se ale tentokrát zadaří. Lezeme tzv. “ománské céčko”, jak jsme feratu překřtili. Ferata je obtížnosti “C”, ale určitě se nenudíme. Poměrně rychle jsme nahoře a ještě scházíme dolů k jezírku, kam se dle naší úvahy vydá jen pár lidí ročně.
Následně pokračujeme dál nahoru a přes přehradu nahoru k silnici, kde stoupujeme. Dvě auta nám těsně unikla, pak zas dlouho nic nejede a nakonec se nám moc nedaří. Nakonec ale přecejen stopneme rodinku s kupou dětí, které mají na sedadlech v autě nainstalované tablety. Hodí nás na začátek nezpevněné cesty. Ještě chvíli jdeme pěšky a nakonec já bez batohu běžím nějakých 15 minut pro auto. Je to sranda, místní mi mávají a nakonec mi do auta leze koza. Za chvíli už nabírám Spíídyho a zvažujeme, co dál. Nakonec jedeme na jídlo do nedalekého resortu, kde ale mají jen takový bufík. Dáváme si burger a SevenUp/Pepsi a zvažujeme, že se tu ubytujeme, neboť dobíjení v autě v podstatě nefunguje. Dobíjíme přes USB a to je tak strašně pomalé, že to vůbec nestíhá naše tempo a potřeby. Jedna noc tady v horském resortu stojí neuvěřitelných 70 šušní, tedy asi 4200 Kč, v nějakém vytuněném stanu by nás ubytovali asi za dva a půl tisíce nebo kolik. To teda pěkně děkujem. Váháme, zda zítra půjdeme na plánovaný trek na nejvyšší horu. Nakonec sjíždíme zpět do Al Hamry a sháníme ubytko. Už je tma, osm hodin, máme všechna zařízení na hraně vybití, takže trochu frustrace. Spíídy něco bookuje přes booking.com, ale pak se ukáže, že je to jiná lokace, tak to zase složitě ruší. Ještě že nám aspoň odpustili storno poplatek. Já volím jinou taktiku. Najdu přes booking něco za 20 šušní na noc a jedeme tam “na blint”. Máme štěstí. Sotva zaparkujeme, zrovna přichází po ulici pan ubytovatel s dítětem v náručí a ochotně nás ubytovává. Baví se s námi otevřeně o Ománu, bezpečnosti a turismu a je rád, když mu potvrdíme, že jsou na nás místní hodní. Jdeme spát zase jednou do postele a dáváme nabíjet, co se dá. Zdá se, že se opět blízká na lepší časy. Přecejen máme veškeré navigační, informační, fotící i natáčecí potřeby v mobilech…
