od 15.10.2017
Ráno vstáváme před šestou a ještě ze stanu a spacáku pozorujeme východ slunce nad kráterem. Škoda jen, že přímo před naším stanem stojí jiný větší, který trochu brání ve výhledu. Narozdíl od včerejška dostáváme plnohodnotnou snídani a dáváme si do nosu. Pak sjíždíme prudkou prašnou cestou dolů do kráteru. Je to obrovská rozlehlá plocha. V dálce jasně vidíme mezi mraky prosvítat paprsky slunce. Netrvá dlouho a idylku přerušuje zvláštní zasyčení. Už nám zase praskla pneumatika. Ta samá jako včera. Naneštěstí u sebe nemáme hever a tak George zastavuje každý jeep, který jede okolo a prosí o pomoc.
My mezitím natáčíme vrtulku na střeše auta a děláme další blbiny s foťákem i spolu se zbytkem naší skupiny. Sláva, konečně zastavuje někdo s heverem a kolo je během chvíle vyměněné. George se omlouvá, ale my odvětíme jen “Hakuna matata!” 🙂 Alespoň byla sranda. Kráter je famózní. Pozorujeme stáda zeber, antilop i wildebeest. Nejvíc se nám líbí hroši v “hippo pool”. Na místní poměry jsou i docela aktivní. Téměř na konci ještě vidíme chitu a potom smečku lvů procházející se mezi dvěma stády zeber a wildebeest. Čekáme co bude. Lvi jsou ale příliš líní na to, aby šli lovit, tak se bohužel žádná velká akce nekoná. Ještě pár opic a jeden slon.
Nosorožce jsme bohužel neviděli, ale vzhledem k tomu, že jich tu žije jen asi 20, tak skoro není divu. Z velké pětky (slon, nosorožec, levhart, buvol a lev) nám chybí ještě levhart, zbytek jsme viděli. Velká pětka jsou údajně zvířata, která se lidem nejhůř loví. A už vyjíždíme po dlážděné cestě nahoru zpět do kempu, kde jen pobalíme věci a chvíli zase čekáme na Bena, který se opět ztratil či spíš někde zapomněl. Je trochu šílenec a pořád natáčí nějaká videa. Cestou zpět do civilizace zastavujeme na oběd u nákupního centra s předraženými suvenýry, kde rozhodně nic nekupujeme. Následně dostáváme “heavy lunch box” aneb dobře vybavenou obědovou krabičku, kde je palačinka, toast, kuřecí stehno, dvě brambory, sušenka, banán a pitíčko. Mňam. Ještě nám něco zbyde na cestu. Vracíme se do nám už známého prvního kempu u jezera Manyara, kde se Holanďani ubytují ještě na jednu noc, protože je zítra čeká safari právě u jezera. My ostatní dáváme dýška (Georgovi – guidovi dle logiky 20 USD na den / 5 osob * my dva * 4 dny = 32 USD * 2250 = 70 000 TSH; cookovi, který s námi byl o den méně pak 15 USD / den = 40 000 TSH). Holanďani prý budou dávat podobně. Vyměňujeme si e-mailové adresy pro sdílení fotek a po několika nezapomenutelných společně strávených dnech nezbývá než se rozloučit… Třeba se ještě někdy potkáme… Navždycky už budu mít se safari spojenou písničku “Africa” od Toto, kterou jsme si tu společně pouštěli a prozpěvovali. V hlavě mi zní “I know that I must do what’s right… As sure as Kilimanjaro rises like Olympus above the Seereeengeti” a cítím se trochu melancholicky. To to uteklo.
Jedeme se soukromým řidičem do Arushi. Cestou v průvodci vybereme hotel Arusha Turist Inn, kam se necháme dovést. Spíídy ukecá slevu 10 dolarů, takže platíme 35 USD / noc se snídaní a už vybalujeme svých pět švestek ve vcelku útulném pokoji ve čtvrtém patře bez klimošky. Dáváme rychlou sprchu, chvilku oddych a vyrážíme prvně na vlastní pěst do víru afrického velkoměsta. Hned u východu se k nám připojí první černoch, navazuje kontakt, ptá se odkud jsme, kam jdeme apod. Nedá se odbýt, jde s námi až na nádraží, kde panuje neskutečný chaos a přidávají se k nám další černoši. Zřejmě mezi nimi panuje boj o to, kdo nás ukecá, abychom jízdenky koupili právě u něj.
Vedou nás do jakéhosi průchodu, kde je spousta nápisů a lidí, tak musíme být ostražití. Slyšíme, jak vzadu někdo křičí (asi fandí fotbalu), snažíme se orientovat a hledat cedule s nápisem Fasaha nebo Shanbalai (názvy autobusových společností), ale v tom chaosu nám to moc nejde. Vůbec se tu nevyznáme. Oslovuje nás týpek z Fasaha s tím, že autobus do Usumbara mountains jede zítra v šest ráno. Tak brzy ale nechceme hlavně proto, že bychom v hotelu přišli o zaplacenou snídani. Tvrdí, že nic dalšího nemají, ale když začneme odcházet a shánět jinou společnost, tak nakonec vyhrabou spoj v 9:00. Kupujeme tedy lístky a platíme 30 000 TSH za osobu. Následně se chceme projít po městě, ale slunce už zapadá, tak k místní clock tower ani nedojedeme. V malém krámku potkáváme dvě bílé holky a kupujeme 1,5 litru vody za 1 000 TSH, 0,5 litru coly taky za 1 000 TSH a sušenky za 5 500. Snažíme se koupit i SIM kartu s daty, protože Ben tvrdil, že tu koupil 10 GB za 4 dolary, ale zatím bohužel nejsme úspěšní. Zdá se, že nikdo moc netuší, co přesně chceme. Následně už za šera jdeme na večeři do míst, která nám před tím doporučil jeden místňák. Zdejší podnikatel nám dobrou angličtinou a s příjemným úsměvem nabízí téměř “all you can eat” za 15 000 TSH / osoba.
Dostaneme na talíře několik druhů masa dělaného přímo na ulici, hranolky, Zanzibar pizzu, nějaký pita chleba, neomezeně zeleniny a ještě nějakou sladkost. Ani to do sebe nemůžeme všechno nacpat. Za úplné tmy se pak vracíme do hotelu, takže je to trochu adrenalin. Všude plno černochů. Naštěstí jdeme docela najisto a nikdo si nás moc nevšímá, tak vše ok.
