od 16.10.2017
Ráno jdeme v hotelu na snídani a borec se nás ptá, co si dáme. Bohužel netušíme, co je v nabídce, ani na co vše máme nárok, tak objednáváme tak nějak postupně i podle toho, co si dávají ostatní u vedlejších stolů. Pro cizince je fakt těžké se v tomhle systému zorientovat a ptát se narovinu se v Africe většinou nevyplatí. Nakonec pro nás vyjednávám navrch ještě jeden toast s marmeládou a palačinky s pečeným banánem, za což je Spíídy moc rád 🙂 Následně jdeme na nádraží, tentokrát už suverénněji a téměř najisto. Spíídy už umí ty, co nás osloví, vhodně “odpálkovat”. Když řekneme, že už máme koupené lístky na bus, tak o nás většinou ztratí zájem. Na nádraží se nás ujme týpek ze včera, který nás dovede na nástupiště. Spolu s nějakou místní upravenou a evidentně ne úplně chudou rodinkou se dvěma dětmi čekáme děsnou dobu na bus. Přijede tak kolem půl desáté. Na tohle stísněné chaotické nádraží se sotva vejde a musí na desetkrát couvat než se konečně dostane k nástupišti. Pořád nám tu někdo něco nabízí ke koupi, obchodují tu i místní mezi sebou. Prodejci jsou neodbytní i když už sedíme v autobuse a zvedají své zboží do okýnka. Přehnaně si nás ale nikdo nevšímá. Připlácíme 5 000 TSH / osoba / zavazadlo a už sedíme na našich sedadlech H1 a H2.
Autobus je plný místních, docela i dost dětí. Jedou s námi i dvě bělošky, ale jen do Moshi. I ta relativně krátká cesta do Moshi nicméně trvá strašně dlouho a přijedem tam až po dvanácté. Nevíme, jak to tu přesně chodí, ale i tak vybíháme na záchod, za který platíme tuším 300 / osoba. Máme nervy, aby nám autobus mezitím neodjel, protože s řidičem se šlo domluvit jen “rukama, nohama”. Ve frontě se pak ženské zvláštně předbíhají jako by snad nóbl dámy chodily přednostně… Cesta autobusem je neskutečně dlouhá, únavná a ubíjející. Očekávali jsme podle průvodce, že by to mělo být 6 – 7 hodin cesty, ale reálně to bude mnohem víc. Skoro nic nepijeme, abychom nemuseli čůrat a jíst nemáme co. V televizi běží Mr. Bean a taky nějaké další filmy. Je tu šílená nuda a trochu dostávám depresi z toho, jak to v téhle zemi zvláštně funguje. A už konečně stoupáme do Lushoto. Výhledy z okna jsou krásné. V cíli jsme snad až kolem šesté večer, slunce už pomalu zapadá. Jdeme do infocentra poptat se na místní turistické kulturní programy a výlety na kolech. Nabízí nám cenu 360 USD za třídenní výlet komplet se vším všudy. Tolik peněz ale u sebe nemáme a navíc jsme čekali, že to bude levnější. Jdeme tedy vybrat do ATM. První (a vzdálenejší) nefunguje, tak se trochu bojíme, abychom tu v horách nakonec neuvízli bez peněz. Naštěstí ale druhý bankomat funguje bez potíží. Vybíráme peníze, ale nakonec se rozhodujeme zaplatit výlet finálně až zítra. Nejsme si jisti, zda tohle je to oficiální infocentrum. Tady bohužel nelze považovat informace od lidí na ulici za příliš věrohodné. Navíc už se šeří, tak nakonec neplatíme ani zálohu a za šera rychle vyrážíme hledat ubytko.
Podle průvodce najdeme jeden motel, kde ukecáme 5 000 šušní slevu a celkem tedy platíme 65 000 TSH za dvě noci se snídaní. Následně vyrážíme za tmy do restaurace na večeři. Občas na nás někdo něco pokřikuje, tak musíme být ve střehu, ale jinak celkem v poho.
