od 18.10.2017
Ráno máme snídani v obvyklý čas v 7:30, pak se balíme a jdeme ještě do internetové kavárny. 30 minut surfování na prehistorickém počítači stojí 1 000 TSH, ani to celé nevyužijeme, to se prostě nedá. Zjišťujeme jen, že let z pevninské Tangy na ostrov Pemba stojí asi 100 USD a létá v průměru dvakrát denně – cca 9:30 a 15:30. O ferries z Pemby na Zanzibar se toho moc nedozvíme. Jen to, že jezdí “regularly”. Průvodce tvrdí, že ve čtvrtek a v neděli, což pro nás nejsou moc vyhovující dny, ale asi to stejně riskneme… Pak už honem pelášíme udělat check-out do ubytování (Kialilo Green Garden Motel). Paní nám podává loket na rozloučenou, protože má ruce mokré a špinavé (máchala zrovna něco v kýblu) – trochu komické 🙂 Spěcháme za naším guidem, který už je ready v ofisu. Ještě s ním diskutujeme, že nám na sobotu zařídí autobus z Lushoto do Tangy a následně odpolední let na Pembu, tak snad to klapne. Pak už vyrážíme na kola. Projíždíme vesnicí a stoupáme po asfaltce stále nahoru. Mám pekelně těžký batoh, tak si Spíídy pár těžších a menších věcí bere k sobě a mě dává místo toho pár kousků oblečení. Teď už je to o fous lepší. Stále stoupáme a za chvíli už jsme nad úrovní vládní budovy, která se tyčí nad městem. Je pekelné horko a já se sotva šinu, nemám dnes bajkovou náladu. Pořád ještě jsem nějaká unavená. Spíídy se cítí docela v pohodě. Za chvíli už se cesta mění z rozbité asfaltky na prašnou. Děláme pauzu na pití a sušenky a míříme k vodopádu Mkuzu. No, k vodopádu… Je to spíš potok s pár stupníky, ale na africké poměry asi dobrý. Spíídy to jde prozkoumat a polemizujeme, že v období dešťů to má možná víc co dělat s vodopádem. Rozhodně v něm tedy neplaveme, jak jsme si původně plánovali, ale jen smočíme nohy. Začínají se kolem nás sbíhat vesničani a budíme velkou pozornost.
Guide nám mezitím oloupe kvantum pomerančů, tak si dáváme. Za chvíli pokračujeme dál nahoru. Je horko, kolo mi nějak nevyhovuje, tak zkouším i ostatní dvě, ale není to o moc lepší. Všechna kola jsou pěkné herky, takže je to prašť jako uhoď. Vracím se nakonec ke svému původnímu kolu a mám nějak všeho plné kecky. Bolí mě záda od těžkého batohu, zadek od nepohodlného sedla, nohy od šlapání a kdo ví z čeho i ruce… Projíždíme krásnýma, i když hned na první pohled velmi chudýma vesničkama. V jedné z nich mi spadne řetěz, tak se pozdržíme. Dospělí nás zdraví a hlavně na nás volá čím dál víc dětí, vykukují zpoza domků, ze zahrádek, z polí, z uliček, prostě odevšad. Mávají a volají “Jambo, tzungu!”, tedy v překladu něco jako “Ahoj, bělochu!”. Nemělo by to snad ani mít hanlivý nádech, je to prostě jen konstatování. Napřed je to překvapivé, pak úsměvné a nakonec už trochu otravné. Máváme a zdravíme dokud nám síly stačí a dokud nás to ještě aspoň trošku baví. Každopádně je to zvláštní pocit si tu připadat jako exot kvůli barvě pleti…
V jedné vesničce se k nám sbíhá kupa dětí, ale když Spíídy vytáhne foťák, tak začnou utíkat. Jednou za čas kolem nás projede auto, náklaďák, autobus nebo motorka a v závislosti na své velikosti za sebou nechává oblak prachu, který ještě dlouho potom víří vzduch. Nic příjemného tímhle projíždět na kole. Zapomněla jsem ještě zmínit, že oběd jsme měli ve formě pikniku na hlavním dnešním vrcholu ve výšce skoro 2 000 metrů nad mořem. Náš guide Konstantin řečený Kosta nám udělal výborné guacamole s plackama. Bylo to výborné. A k tomu pomeranče a ještě nějaké šátečky. Pěkně jsme si pošmákli. Do cíle dnešní etapy jsme přijeli až se západem slunce a já toho měla fakt dost, hlavně psychicky jsem nějak nebyla ve své kůži. Cestování po Africe holt není zrovna relaxační záležitost. Když jsem se dozvěděla, že jsme za dnešek ujeli 46 kilometrů v těhle podmínkách, tak už docela chápu, proč jsem tak zničená. Ubytovaní jsme dnes v jakémsi křesťanském klášteře pro začínající jeptišky. Pobíhají tu v modrých oblečcích a bílých čepičkách. Jsou mladé, tak kolem 16 let.
Potkáváme tu turisty – černošku a bělocha z Belgie. Přijeli až sem autobusem a po okolí podnikají pěší výlety. Jsou to sympaťáci a mají i milého guida Francesca, který má na místní poměry asi dobré vzdělání a neskutečný přehled. Působí, že se vyzná. Hlavně u večeře a po ní všichni živě diskutujeme o Tanzánii, o cestování a dokonce i o politice. Za sprchy teče jenom vlažný čůrek, ale i tak se od všudypřítomného prachu zvládáme aspoň trochu umýt. Chtěli jsme dnes Ťítě popřát k jejím třicetinám, ale bohužel tu v Rangwi není ani mobilní signál, tak to musíme nechat na některý z příštích dnů…
