od 20.10.2017
Ráno nás Kosta budí v 6:30 ťukáním na dveře. Vstáváme a rychle balíme, abychom odtud co nejdříve vyrazili. Snídaně se pozdrží, protože jsme nepochopili, že v termosce už je udělaný zázvorový čaj s cukrem (do teď tam vždy byla jen teplá voda) a že budeme jíst jen suché palačinky (pořád jsme čekali, že donesou něco na ně 🙂 ) No nic, po chvíli se vše vysvětlí a po snídani stoupáme zpět nad město. Konečně jsme asi po půl hodině nastoupali a od teď už se cesta příjemně vlní nahoru – dolů.
Další děti na nás pokřikují: “Jambo, tzungu! Jambo, tzungu! Jambo, tzungu!”. Stojíme na návsi jedné vesnice a čekáme na guida než sežene mango. Všichni nás tady pozorují jako by přistáli mimozemštani.
Shodneme se na tom, že nemít tady v horách guida, tak bychom se asi pěkně báli. Člověk přece jen neví, jak by se místní chovali, kdybychom přijeli opravdu jen ve dvou a neměli bychom šanci se s nimi moc domluvit. Děti se stydí a trochu se nás i, zdá se, bojí. Kupujeme další žvýkačky a rozdáváme je. Kostu bolí koleno, takže moc nestíhá na kole a bere si od nás ibáč. K obědu máme do třetice všeho dobrého pomeranče a placky s guacamole. Pouštíme si hudbu a před oběděm i po něm relaxujeme v leže na dece. To je pohoda.
Čeká nás už jen relativně krátká cesta a před třetí hodinou jsme zpět v Lukozi (vesnici, kde jsem při prvním průjezdu zadrhla řetěz). Je super, že jsme v rámci možností dělali okruh a většina dnešní cesty vedla jinudy než když jsme první den jeli směrem na Mtae. Kosta říká, že vzhledem k profilu trati je okruh tímhle směrem lepší. Dnes jsme ujeli celkem asi 30 kilometrů. V Lukozi se ubytováváme v hodně prostinkém guest house a po “sprše” jdeme na obhlídku vesnice. Napřed nás to táhne do baru na Safari beer. Cestou řešíme připojení k internetu. Už jsme koupili místní SIMku, volání i data, Kosta za nás vyplnil do mobilu kupu kódů, ale připojení stále nefunguje. Snad dole ve městě budeme úspěšnější. V baru si povídáme o všem možném. Od té doby, co dal Kosta naši tanzánskou simku do svého mobilu, vyžaduje jeho mobil jakýsi pin. Kluci si s tím lámou hlavy a nemohou na nic přijít. Já pak prostě zmáčku “dismiss” a je to! Následně Spíídy pomáhá Kostovi s nastavením mobilu. Vtipný moment přichází ve chvíli, kdy má Kosta při registraci do Skype zadat svůj datum narození. Vypadá to, že ho skoro snad ani nezná nebo co. Asi se to tu moc neslaví. Nakonec zadává datum v březnu a rok 1987, přitom nám včera tvrdil, že mu je 27 let (a ne 30), tedy že je mladší než já, nikoliv starší. To nechápu. Prý to v Tanzánii nikdo moc nepočítá. Trochu si ho dobíráme a máme z toho srandu. V baru se tak rozsedíme, že na večeři jdeme až za tmy asi o půl osmé. Jdeme do nějaké místní jídelny, protože v našemu ubytku se nevaří. Dostáváme zdejší klasiku – rýži, fazole, maso a nějakou hodně slanou zeleninu. Po večeři už za tmy kupujeme vodu a toaleťák a jdeme na kutě.
