od 21.10.2017
Ráno vstáváme už v 5:45, rychle balíme a bez snídaně nasedáme na kolo. Napřed musíme vyjet nahoru nad vesnici do místa, kde jsme měli první den oběd, a pak už to bude převážně z kopce. Kosta nestíhá, koleno už ho prý nějak extra nebolí, ale stejně na něj dost čekáme. My jsme zaprvé rozježdění a za druhé máme velkou motivaci ke spěchu – potřebujeme stihnout co nejdřívější autobus z Lushoto a následně po 15. hodině letadlo z Tanga na Pembu. Děláme si se Spíídym “bílý humor”, že jestli Kosta nepřidá, tak nedostane žádné dýško, protože mu jednoduše ujedeme autobusem pryč. Občas děláme krátkou zastávku, mlha a mrholení už pomalu ustává, poznáváme místa, kudy jsme první den projížděli. Proti nám v protisměru jedou do kopce závodníci nějakého místního cyklozávodu organizovaného “Youth peace makers”. Jsou mezi nimi dost velké rozdíly, většina má na řidítkách číslo, tak jim fandíme. Ještě jeden prašný kopeček nahoru a už frčíme jako draci po asfaltce. Po návratu do office platíme letenky (2 x 100 USD = 450 000 TSH), dáváme Kostovi dýško (20 USD na den zaokrouhlených dolů = 20 USD x kurz 2245 x 3 dny = 134 700 TSH = zaokrouhlených na 130 000 TSH + 10 000 TSH tomu druhému týpkovi, který nám mezitím zařídil letenky). Teď už jen rychle na záchod a pospícháme na bus. Myslím, že měl Kosta z našeho “tipu” radost. Snídani s ním už ale bohužel nestíháme, jen se letmo loučíme. V buse platíme 30 000 TSH za dva lístky, i když se později dozvídáme, že jedno místo stojí údajně 7 000 TSH. No, tak jsme si aspoň zaplatili i za batohy, které vepředu zabírají dost místa.
Vedou se tu totiž o místa evidentně diskuze až “bitky”. Na sedadle pro dva běžně sedí i tři lidi. Neváhají si takhle přisednout i k nám Evropanům, kteří na to zíráme jak puci. Spíídy nakonec chvíli stojí, protože pustí sednout paní s miminkem. Jak se záhy ukáže, tak na hlavní silnici se asi v uličce stát nesmí a před každým checkpointem se všichni stojící v uličce musí rychle skrčit, aby to pro kontrolory vypadalo, že sedí. Až jeden policajt v bílé uniformě se nenechá napálit. Nastupuje do autobusu, pantomimou naznačuje, že si je vědom, že si cestující v uličce sedají a stoupají, jak je třeba a něco u toho zuřivě svahilsky vykládá. Pak se ptá cestujících na jízdenky. Vypadá to, že je ti stojící nemají. Pak se ovšem celé osazenstvo nahlas rozesměje, tak asi dobrý… Podobný scénář se ještě párkrát opakuje. Lidi různě nastupují a vystupují, kde se jim zlíbí. Cesta trvá místo oficiálních tří hodin celkem asi čtyři a půl. Už nás to ani nepřekvapuje. Těsně před cílem vytahujeme z batohu letenku a za námi sedící Němka (kupodivu jede v buse asi 8 bílých turistů) se ptá, jestli taky jedeme na letiště, že prý za chvilku pojedeme kolem, tak se tam můžeme nechat vyhodit. Trochu se divíme, jestli je jako cizinka schopná zorganizovat tuhle extra zastávku (my sami jsme ani nevěděli, že budeme projíždět kolem letiště), ale souhlasíme. Jenže ouha, autobus náhle zastavuje na nádraží ještě před letištěm – autobusák tu mají evidentně dál od centra než letiště, což je teda fakt paradox. I tak se s těmi Němci domlouváme, že se ten chybějící kousek necháme odvést společným taxíkem. Nakonec to ukecáme asi na 100 CZK za všechny 4 osoby, což je docela fér cena i pro řidiče, i pro nás. Na tomhle mini letišti bohužel vůbec není bankomat, tak Spíídy zastavuje tuk-tuk a jede s ním k nejbližšímu ATM vybrat prachy. Potřebujeme totiž dost hotovosti na celý pobyt na ostrově Pemba včetně potápění. Nevíme, jak to tam bude vypadat a jestli tam vůbec bude nějaký pro nás funkční bankomat, tak abychom tam neuvízli “navždy”.
Já jdu mezitím do restaurace objednat jídlo. Dáváme si dvakrát tamarind džus a dvakrát rýži s hovězím. Džus za 1000 TSH / ks je výborný. Paní je zmatená, že jsem jen jedna a objednávám vše dvakrát, ale nakonec se domluvíme. Dokonce mi ke stolu donese lavor s vodou na umytí rukou před jídlem. Čekám na Spíídyho a doufám, že se brzo vrátí. Přece jen se tady nechat od někoho vést cíleně k bankomatu a pak čtyřikrát za sebou vybírat maximální částku (celkem asi 16 000 CZK) není v místním prostředí úplně bezrizikový podnik. Já už začínám jíst jídlo a do toho se vrací Spíídy. Sláva! Taky je rád, že už je to za ním. To hovězí tedy žádná sláva. Je tuhé a s kostí. “Spíídy, nestěžuj si! Už ses někdy naobědval přímo na letišti za 35 CZK? Ne? Tak vidíš… To bylo dneska poprvé a naposled!” 🙂 Po jídle jdeme na tomto mini letišti do miniaturní odbavovací haly, kde projdeme klasickou pasovou i bezpečnostní kontrolou a už čekáme na odlet. První vrtuláček vidíme vzlétnout, za chvíli do druhého nastupuje skupinka místních byznysmenů. Pro nás už na ranveji žádné letadlo nezbylo, přestože se čas odletu už téměř naplnil. Diskutujeme s těmi Němci, že je to zřejmě tím, že naše letadýlko je na okružním letu z Daru nebo Arushy na Pembu a následně na Zanzibar, takže asi teprve přiletí a hned zase bude odlétat. Ano, je to tak. Se zpožděním ale přece přistává naše letadlo a všech 13 cestujících se žene dovnitř. Snažíme se pospíchat dopředu, ale bohužel se nám to nepodaří a sedíme naopak až úplně vzadu. I tak je ale let nad “Indíkem” (jak mi teď prozradil zkrácenou verzi Spíídy :-)) v tomhle mini letadýlku super zážitek. Koukáme z okýnka a pozorujeme to neskutečné množství vody a ostrovy pod náma. Dokonce vidíme i Misali island ve tvaru kapky, kam se chceme jít potápět.
Cesta na mezipřístání na Pembě trvá pohých 20 minut a nepřekvapivě tu vystupujeme jediní. Všichni ostatní turisti míří na Zanzibar. Chceme se ještě vyfotit u letadla, ale pán už nás popohání, že mají zpoždění. Vyplňujeme nějaký vstupní formulář, bereme si batohy, které už tu leží na zemi a necháme se za 20 000 TSH dovést do Pemba Island Hotel. To je tedy nejhorší hotel ever! Mají tu fixní cenu 60 USD, což není zrovna málo, ale aspoň je to se snídaní, tak to bereme. Na pokoji není ani ručník, ani toaleťák. Paní na recepci, zahalená v šátku, je děsně nepříjemná, zamračená a dává nám najevo, jak jí strašně otravujeme, třeba když se jí ptáme na heslo na wifi. Připojení stejně moc dobře nefungovalo, ale nakonec se nám ho podařilo jakž takž zprovoznit. Spíídy zjišťuje, že net na místní SIMce od Airtel nám prostě přes veškerou snahu asi nepojede, protože na infolince říkají, že musíš simku používat aspoň 60 dní, aby ti šel i net. Divné pravidlo, které nám do teď nikdo nezmínil. Holt jiný kraj, jiné zvyklosti… Spíídy už je z toho místního internetu v mobilu na nervy. Snažíme se ho zprovoznit už přes dva týdny a furt neúspěšně. Napřed jsme se ptali všude možně, pak jsme konečně sehnali SIMku i voucher, dobyly peníze, sjeli z hor za lepším signálem, ale furt nic, no, hrůza. Bez netu si nemůžeme hledat dodatečné informace nebo rezervovat ubytko na Booking.com. Do toho nám ještě přestane v pokoji svítit světlo a “milá” paní recepční chce, abychom si sami tu žárovku sami vyměnili. V hotelu za 60 dolarů! To určitě! Odmítáme na místní elektřinu sahat. Jako pardón, ale člověk nikdy neví, jak to tu ti Afričani mají s bezpečností. Paní nakonec sežene opraváře, ale jsme z toho bydlení tady fakt na nervy.
Nahoře na střeše mají inzerovanou restauraci, ale když tam vyjdeme, tak je všude tma a nikde nikdo. Koukneme tedy do průvodce a jdeme ulicí dolů na večeři někam jinam. Tady mají celé menu a jsou milí. Dáváme si chobotnici, místo které nám ale nakonec donesou rybu, tak si na ni aspoň vyjednáváme slevu 2 000 TSH na kus. Místní “šéfík” nám ukazuje pokoje a nabízí cenu 80 USD. Mají tu i bazén. Prý jestli se sem nechceme přestěhovat… Jelikož jsme vedle tak nespokojení, tak o tom i uvažujeme. Mimochodem potápění na tomhle ostrově je šíleně drahé a prý ještě mají momentálně nedostatek benzínu (což nevíme, jestli je pravda). Každopádně dva ponory na Misali island, které jsme původně měli v plánu by vyšly na šílených 5 000 CZK na jednoho. Naštěstí Spíídy četl, že tam je i krásné šnorchlování a já pořádně nikdy nešnorchlovala, tak jdeme nakonec do této varianty. 25 USD za taxi do přístavu a zpět, 160 000 TSH za cestu lodí a 2 x 10 USD za vstup na ostrov. Týpek Biggy nám to všechno zařizuje už na zítra a dá nám na sebe i telefon. Snažím se ukecat ubytko v tomto – Archipelaago – hotelu na 70 USD za noc, ale to se prý musí zeptat manažera a dá nám vědět zítra ráno. Takže tak velký šéf to tady asi evidentně není. To nic, hlavně že se nám na poslední chvíli podařilo zařídit program na zítra. Za jídlo nám účtují plnou cenu, tak si musíme slevu napodruhé vyjednat, ale i tak jim částku zaokrouhlujeme nahoru. Vracíme se úplnou tmou zpět do našeho hotelu a jsem ráda, když už jsme v pořádku na pokoji…
