od 6.10.2017
Těšila jsem se do postele, ale moc jsme toho zase nenaspali. Zdrželo nás včerejší vyjednávání o penězích, pak jsme museli zakousnout aspoň sušenku a nakonec jsme ještě dávali do mých nově naimpregnovaných pohor tkaničky, které jsme při té příležitosti zničili. V noci byl divný vzduch (zkoušela jsem alespoň občas zapnout klimošku), kolem lítal komár a mně v hlavě vířily všemožné myšlenky. Docela stres. Moc dobře se mi nespalo a ráno zase brzy vstávat. To nám to tedy začíná… Ráno po snídani jsme čekali na šéfíka, ale přijel asi s hodinovým zpožděním a tvářil se jako by nic. Welcome to Africa! No, hlavně, že je tu! Už jsme se začínali bát, jestli to celé nebyl podvod a my včera nezaplatili 50 000 korun někomu, koho už nikdy neuvidíme… Šéfík nás veze k ATM a taky koupit tkaničky v nějaké rádoby obuvi na ulici, potom přesedáme do většího auta a jedeme směr Mashame gate, což je jedna s přístupových bran pro výstup na Kilimanjaro.
Na místě máme další trable s placením, protože jsme si na netu neupravili limity karty a tady nemáme data. Náš hlavní šéf je z nás už docela na větvi, ale nakonec voláme Mišinovi do Čech, aby mi převedl prachy ze spořícího účtu na běžný. Pro platbu kartou si mě pozvou dovnitř do ofisu, kde stojí nastoupených asi 10 oficírů a všichni mě pozorují. Dokonce platíme o nějakou desítku dolarů méně než nám bylo řešeno včera. Myslím, že za vstup to nakonec bylo asi 1628 dolarů za oba. Sláva konečně vyrážíme! Dostáváme lunch box – docela velkou kartonovou krabičku, ve které má každý z nás vlastní oběd. Nemáme tušení, co je uvnitř. Procházíme kolem místa, kde se váží batohy pro nosiče a náš vrchní šéf Peter nám představuje naše guidy – hlavního a asistenta. Jména jsme okamžitě zapomněli. Pak hlavní šéfík ještě vypráví příběh, o tom, že přišel o nějaké peníze, protože dalším dvěma lidem, kteří měli jít s námi, nepřiletěl do Daru batoh, a tak musí začít výpravu až zítra. No, nevím, moc mu to nežeru. Spíídy váhá. Asi nás Peter chce dostat pod tlak na větší dýška nebo co. No, nevíme, teď po nás nic nechce… A případnou ztrátu ať si řeší s těmi, co údajně nepřijeli (pokud existují) a ne s námi. My tu jsme.
Dnes nás čeká prvních 9 kilometrů trasy. Většinu doby jdeme krásným deštným pralesem. Cesta je docela velká, občas stoupá, ale žádná velká fuška. Guidi nám často připomínají, že máme pít a taky “Pole, pole!” – “Pomalu, pomalu!”, což je místní mantra, kterou si budeme připomínat ještě mnohokrát. Hlavní šéfík nám při rozloučení říkal, že tajemství výstupu až na vrchol této hory spočívá v právě v pomalé chůzi, tak se to snažíme dodržovat. Cestou vidíme velké bílé opice, jak skáčou po stromech ve výšce a pak taky menší černé opičky a místní “číču”. Hlavně u těch bílých opic nám guide tvrdí, že je vzácnost je vidět cestou nahoru a že je to dobré znamení. Něco před polovinou dnešní cesty stavíme na oběd. V krabičce s překvapením je kus masa, tousťák s máslem, trochu ovoce, zeleniny, nějaké pirohy, malý džusík, vejce natvrdo a jogurt. No, prostě super mišmaš. Člověk nevěděl, do čeho se pustit dřív. No, něco nám ještě zbylo na svačinu.
Když vyjdeme nad džungli a krajina se “narovná” a promění, tak nám guide dává hádat, kolik je to ještě do kempu. Já tipuji 15 minut, Spíídy 30. Správně je patnáct 🙂 Za chvilku jsme tam. Sluníčko pořád svítí. Převlékneme se do suchého a procházíme se po okolí. Poprvé vidíme v dálce v mracích monumentální Mount Meru. Potom dostáváme v “jídelním stanu” večeři. Sedíme normálně na židličkách u stolu, z čehož jsme pěkně vykulení. Napřed máme čaj a popcorn jako svačinku.
A potom několikachodové menu. To jako fakt. Neskutečný servis. Máme mimo jiné okurkovou polévku a k hlavnímu jídlu maso s bramborem a zeleninou. K tomu ještě nějaké ovoce. Vaří nám tu zdravě a chutně. Mňam. Pak se mraky rozestoupí a guide nám poprvé v dálce ukazuje vrcholek Kili… Tak tam míříme! Wow! Ještě jsem zapomněla zmínit, že před večeří jsme dostali misku s horkou vodou na mytí. To je teda luxus tady v horách! Po západu slunce je překvapivě dost zima, a to jsme teprve ve 3 000 m.n.m.
Guide nám ještě sděluje plán na další den a pak už zalézáme do spacáků. Naštěstí jsou snad hodně kvalitní, máme je půjčené od nich. Spíídy má trochu mokrou karimatku, nevíme od čeho, ale snad to nebude tak zlé. Z toho minideštíku, který nás potkal po příchodu do kempu to asi nebude. V noci mám dvakrát trochu zimnici, ale jinak spíme vcelku kvalitně.
