od 24.10.2017
Domlouváme si brzkou snídani už v 6:45. Máme zase toasty a míchaná vajíčka. Zajímavé je, že tu nikde nemají vůbec žádné sýry nebo jogurty. To se v téhle zemi asi nevede. Za celou dobu jsme tu nic takového neviděli. Jdeme si zabalit a bereme si na sebe pohory a já i nějaké teplejší oblečení. Věci si dáváme do kapes. Podle informace na letence je totiž max limit pro všechna zavazadla včetně příručního 15 kg na osobu a bojíme se, abychom to nepřešvihli. Doufáme, že taxi na letiště nebude moc drahé, protože na Pembě je údajně nedostatek benzínu, alespoň to tvrdí všichni místní, ale bůh ví, jestli to je pravda… Tady člověk nikdy neví. Naštěstí se s taxikářem pohodlně domluvíme na 20 000 TSH, což je stejná cena za jakou jsme první den přijeli z letiště do centra. Na letišti projdeme check-in a Spíídy háže naše batohy na váhu. Já velký 11,5 kg a malý 4 kg; Spíídy velký 13 kg a malý něco málo přes 4 kg. Úplně bychom tím jejich limtem tedy neprošli, ale naštěstí při odbavení týpek vezme do ruky jeden po druhém jen naše velké batohy a potěžkáním odhaduje, že se do limitu vejdou. Malých batůžků si nevšímá. Uf, neradi bychom něco připláceli. Ještě jsem zapomněla napsat, že cestou na letiště jsme v centru města viděli dlouhou frontu u nějakého office. Nevíme to jistě, ale zřejmě to byla fronta na jízdenky na ferry… Asi je tedy dobře, že jsme od tohoto dobrodružství upustili. Kdo ví, jak by to dopadlo a fakt neradi bychom na tomhle nudném ostrově uvízli na vždy… V letadýlku se nám podaří uzmout sedadla úplně vepředu, takže si let náležitě užíváme. Chvílemi letíme hustým deštěm nebo mraky a obdivujeme pilota, jak se v takové slotě dokáže zorientovat a zachovat klid. Zvlášť když mu tady všichni koukají rovnou pod ruce.
Za 35 minut už přistáváme na Zanzibaru a konečně si sundaváme pohory 🙂 Paní už nás žene z letiště pryč, rovnou do náručí bandy místňáků, kteří tu primárně čekají na mezinárodní let, který právě přistál. My už jsme ale ostřílení turisti na vnitrostátním letu, takže kolem jejich cedulek se jmény jen bez povšimnutí procházíme. Na nás tu nikdo nečeká. Taxikář nám nabízí odvoz do centra Stone town za 65 USD, čemuž se oba se Spíídym upřímně a nahlas zasmějeme. Jsme ochotni platit tak do 15 USD, max 20. Týpek pochopí situaci a vede nás ke stánku, kde nám rovnou nabídnou 10 USD! To je tak když už v tom člověk po pár týdnech pobytu umí chodit 🙂 Chceme dovést na stanoviště daladala směr Nungwi. Taxikář vytuší situaci a přesvědčuje nás, že nás za 40 USD hodí až nahoru na sever do našeho ubytování (tedy do vesnice Nungwi vzdálené asi 60 km). My ale nespěcháme, takže odoláme pokušení a opravdu se necháme vysadit na zastávce daladala. Než začneme zjišťovat, jak se přesně dostat na sever, tak procházíme místníma úžasnýma úzkýma křivolakýma uličkama a hledáme nějakou restauraci. První, na kterou natrefíme, je Swahili house na střeše jednoho z domů. Ceny jsou tu vcelku vysoké, ale výhled úžasný. Dáváme si pivo Serengeti a špagety se seafood.
Potkáváme tu první Češku za celou dobu. Je nějaká domestikovaná, prý tu asi i žije či co. Promluvíme s ní jen pár vět. Venku leje jako z konve, ale chvílema přestává. V jedné z těch přestávek platíme a vyrážíme hledat ATM. Jen vylezeme z baráku tak samozřejmě začne zase příšerně pršet. No jo, období dešťů je nezadržitelně tady. Bereme si na batohy nepromokavé pláštěnky a já i nepromokavou bundu a brodíme se ve vodě uličkami. Ještě že máme oba sandále. Je to tu nádherné, ale s velkými batohy bohužel nemáme tolik možnost si to naplno užívat. Jen uvažte že kvůli výstupu na Kilimanjaro taháme celou dobu po rovníkové Africe pohory, zimní bundy, kulichy a teplé rukavice! První bankomat nám bohužel nefunguje, tak hledáme další, u kterého už jsme naštěstí úspěšní. Pak musíme ještě na záchod, což je tady uprostřed města samo o sobě dost věda a vracíme se zpět na zastávku daladala. Cestou nás odchytne nějaký místní borec. Říká, že nechce žádné peníze, ale že nás stejně dovede na správné místo. Nakonec tedy nastupujeme do minibusu (nikoliv daladala) směr Nungwi a platíme 15 000 TSH, následně chtějí ještě 5 000 navíc za batohy, které “sedí” na dvojsedačce před námi. Cesta je tradičně úmorná, dokonce na čtyřech sedačkách sedíme podle místních tradic v pěti a mačkáme se. Cesta na sever trvá asi 2,5 hodiny, takže kolem půl třetí odpoledne jsme na místě v malé vesnici a hledáme v prašných uličkách naše ubytování. Ebony & Ivory bungalows jsou na skvělém místě v klidné oblasti hned u veřejné pláže a restaurace.
Nějací bílí tu jsou, ale o nějaké závratné záplavě turistů se rozhodně mluvit nedá. V restauraci si hned dáváme burger a manžel majitelky Laury nám vypráví, jak to tu chodí. Nemáme věřit beach boys, kteří na pláži pořád něco nabízí, každý den nám do ubytka bude chodit uklízečka, na pláži je tu bezpečno i za tmy, můžeme si zdarma půjčit plážová lehátka, mohou nám tu zorganizovat výlet a dostáváme slevenky do několika okolních restaurací. Tak fajn. Po jídle běžíme do potápěčského centra “Spanish Diving Dancers”, kde jsme se předběžně domlouvali na potápění, ale zjišťujeme, že jsou do pátku více méně plní, takže zkoušíme o kus dál “Yoga & Diving Centre”, kde sedí nějaký místňák. Nic o nich nevíme, tak mám trochu strach, jestli je to bezpečné, ale chovají se profi, nabízejí nám “refresher kurz” zdarma a navíc chtějí zaplatit až po ponoru, takže myslím, že to bude dobré. Máme radost, že se nám to podařilo domluvit. Dva lokální ponory hned zítra a další dva na Mnemba atol v pátek. Jdeme na pláž, půjčujeme si lehátka a koupeme se v moři. Já si tak přála mít chvíli flákací dovolenou jako běžní smrtelníci! Spíídy ovšem leží pomalu poprvé v životě na pláži a ptá se: “To už je jako ono?!?” Jo, Spíídy, to už bylo ono… Koupání v moři a ležení na pláži. Spíídy se pořád tváří trochu nepatřičně, až mě tím trochu štve. 14 dní by to teda určitě nevydržel. A to ani nejsme v Chorvatsku! 🙂 Sedíme na lehátku a pozorujeme západ slunce. Pak už jenom zalezeme do pokoje, něco si čteme a znaveně usínáme. Ani už nemáme sílu se někam vydat na večeři… Já bych si dala jenom něco malého á la chleba se šunkou, ale to se tady v podstatě nedá sehnat…
