od 26.10.2017
Venku pořád prší, tak vyspáváme a na snídani jdeme až v půl desáté. Elektřina zase nejede a střídavě prší. Dáváme si další pauzu, Spííďáka pobolívá ucho. Vyrážíme do centra dění na nákup nějakých suvenýrů a taky porozhlédnout se po nějaké aspoň pseudo lékárně. Máme štěstí, protože i v tomhle zapadákově hned po chvilce chůze potkáváme na náměstíčku docela solidní lékárničku. V to jsme ani nedoufali, protože ani v průvodci a ni na netu o ní nic nepsali. Kupujeme tedy kapky proti bolest uší a taky repelent, paracetamol a další serepetičky. Procházíme dál bahnitýma uličkama téhle chudé vesničky a přemítáme, jak je možné, že ani rozmach turismu evidentně nepřinesl místním žádné velké bohatství. Dostáváme se i do uliček, kam už asi moc turistů nezabloudí. Kupujeme pár bonbonů a rozdáváme je dětem. Na ty jejich natažené špinavé ručičky a zářící očička nikdy nezapomenu…Tady v Africe v takovéhle chudobě žije neskutečné množství dětí, bez hraček a moderních vymožeností…
Přesto vypadají vcelku spokojeně. Frustraci jsme tu z valné většiny lidí narozdíl třeba od Egypta necítili. Jak poznamenal Spíídy, tak to bude asi tím, že v Egyptě už si na větší bohatství sáhli a teď s úbytkem turistů jejich úroveň zase klesla, kdežto Tanzánci jsou na tu svou chudobu tak nějak zvyklí a celá země tak nějak pomaličku roste… Tak snad jim to nasazení vydrží. Našlápnuto mají na africké poměry vcelku dobře. V krámcích okukujeme zboží a já si hned v tom prvním kupuju dvoje letní šaty. A v dalším, který se tváří trochu víc “luxusně” další dvoje, trochu srandovní. Nakonec jsem to usmlouvala na 80 000 TSH za dvoje, což je cena, kterou původně chtěla za jedny. Spíídy mě určil za naší vyjednávací specialistku. On je totiž na ně moc hodný a nemá to srdce smlouvat, tak musím vyjednávat já. Při návratu zpátky do bungalovu se stavíme na oběd do jedné z restaurací na pláži. Je tu docela plno, hodně cizinců a dokonce potkáváme dva chlápky z Česka. Jeden z nich tu má syna, který na Zanzibaru žije, tak ho přijeli na tři týdny navštívit. Zatím jsou tu týden a museli jsme se smát, jak tady to nejbližší okolí mají totálně prozkoumané. Trochu nevíme, co tu budou dělat ještě další dva týdny… Ale 12 500 CZK za safari na kontinentu dát nechtěli, že je to prý hodně peněz (což nepochybně je). Spíídy si dává středně velkého lobstera a trošku s ním bojuje. Já jsem si dala talíř seafood a moc si pochutnávám.
Po obědě jdeme zpět do pokoje a hlavní prioritou je nakapat Spíídym do uší kapky, aby se mu léčily kvůli zítřejším ponorům, kde nepochybně dostanou sodu. Před západem slunce jde Spíídy na pláž dělat time lapse, ale bohužel se mraky zase moc nehýbou, jenom vlny a loďka na moři. Já se mezitím koupu v oceánu a následně se jdeme projít dozadu směrem k majáku, kde jsme ještě nebyli. Úplně se divím, kolik je tu ještě nóbl resortů, některé třeba i s bazénem. Mezi všemi těmi až příliš vytuněnými místy najdeme i takový pohodový “hipster / rasta club”, kde hoří oheň a hraje reggae. Nějaký týpek tu točil s hořícíma železama a předváděl takovou “domácí fire show”.
Máme podezření, že jsme tu zase potkali tu Češku, co jsme prvně viděli ve Stone town v restauraci, ale jisti si teda nejsme. To už by teda byla extra velká náhoda. Dáváme si Spíídy pivo a já Piňa Coladu. K tomu napůl jedno jídlo, které jí hlavně Spíídy. Je už úplná tma. Vracíme se bosky po pláži zpět a chvílemi nám nohy smáčí vlny z oceánu. Na nákupy už nemáme sílu, tak jdeme do hajan. Spíídymu zase kapeme kapky do uší, snad to zítra zvládne ve zdraví.
