od 10.10.2017
Spát jdeme dost brzo (vlastně ještě minulého dne) asi už kolem šesté, ale moc dobře se nám nespí. Spíídy nemůže takhle brzo zabrat ani po bylinkách na spaní a já se pořád budím zimou, nervozitou a chodím na záchod. Když nás ve 23:30 budí na “snídani” a závěrečný výstup na vrchol, tak je to spíš trochu vysvobození… Dostáváme zase nějakou kaši a já si ji hodně sladím, ať mám energii. Cítím se tak všelijak. Dokonce mám zrovna křeče v břiše, to je snad jak naschvál. Kolem půlnoci, za hluboké tmy, dáváme čelovky na hlavy a vyrážíme. Můj batoh berou pro jistotu na záda guidi. Čeká nás asi šestihodinový závěrečný výstup na východ slunce na Kili… Máme na sobě nejlepší vybavení, které jsme si z významné části pořídili právě pro tento okamžik, ale mně přesto začíná být poměrně záhy zima. Napřed to řeší jen silnější rukavice, následně zastrkaná mikina. Mezitím stoupáme tmou nahoru do prudkého kopce. Pod námi svítí světýlka těch, kteří vyrazili po nás, nad námi naopak těch, co vyšli před námi (Proboha, až tam máme vylézt?!?). Stoupáme pěšinkou pomalu krůček po krůčku, pijeme ledovou vodu, která nám ve flaškách zamrzá a časem už neřeším jenom děsnou zimu a oblékání dalších vrstev, ale také nudu v hlavě. Člověk se soustředí na nohy toho před sebou, na dýchání zhluboka, ale co dál? Snažím se nemyslet na nic, ale pořád se dívám do výšky na světýlka nad námi, která svítí pořád výš a výš… Cesta se zdá být nekonečná… Popadá mě docela depka a začínám se bát, že stoupat ještě několik hodin v téhle tmě a zimě prostě nedokážu, aniž bych se z toho zbláznila. Koukám dolů do dálky na svítící městečko Moshi a přemýšlím, proč vlastně tohle dělám, když normální lidi touhle dobou spí.
Guidi mi nasazují druhé ponožky a půjčují fleecové rukavice. Mrzne mi nos. Škoda, že nemám lepší kuklu. Ruce ani nohy už pomalu necítím. Spíídy se drží těsně za mnou, aby na mě zezadu nešel tolik vítr. Oblečení má taky trochu na hraně. Dokonce padá i myšlenka, že pokud by to fakt nešlo, tak to můžeme vzdát… Počítala jsem, že bych to vzdala leda kvůli výškové nemoci, ale s tou žádný problém nemám. Stejně jdu ale pomalu a dýchám zhluboka. Vzdát kvůli zimě ale nechci a tak hnána ani nevím čím postupuji pořád nahoru a utěšuji se tím, že i těhle pár strašných hodin skončí a až vysvitne sluníčko, tak bude lépe… Dokonce i žádám Kili, aby mi dovolila na ni vylézt, protože hora se nezdolává, ale dovoluje nám na ni vystoupit, jak říká Jaroš nebo kdo… A taky se na Kili směju, neboť jak říkají naši guidi “Smile to Kili, Kili smiles to you”. 🙂 Postupujeme pořád dál a konečně už se zdá být klíčový Stella point v dohlednu. Na jedné z našich krátkých zmrzlých zastávek se ptám guidů na naši aktuální pozici a oni odpovídají, že jsme asi 5 400 metrů nad mořem, je 5:15 a na Stella point je to ještě asi půl hodiny. Že je už čtvrt na šest mě dost překvapilo, to ten východ slunce nahoře na Kili asi nestihneme… Jsem ale ráda, že zatím vůbec postupuji a utěšuji se tím, že až vyleze sluníčko, tak bude tepleji. Na řešení romantického východu slunce teď bohužel fakt nemám. Ha, a pak najednou po všech těch útrapách už za světla stojíme na Stella point. Spíídy i guidi jásají a objímají mě radostí. Já jsem ale zmrzlá na kost, tak nadšení tolik neprojevuju, i když jsem samozřejmě ráda, že už jsme konečně tady. Právě vychází slunce a Spíídy dělá pár fotek. Já mezitím dostávám hrnek teplého čaje od jiné skupiny a za chvilku už vyrážíme na finální část výpravy na Uhuru peak ve výšce 5 985 m.n.m. Sluníčko stoupá nad obzor, cesta se zvedá jen lehce. Vrchol se zdá být nadosah, ale podle guidů by to mělo být ještě na 45 minut až hodinu cesty. Za tři stran obklopují vrchol ledovce, které už nejsou zdaleka tak velké jako bývaly v době, kdy to byl vlastně jeden velký ledovec. Cesta se zdá být zase trochu nekonečná… Proti nám jde z vrcholu skupinka, která si s námi “ťuká pěstí” na znamení úspěchu. Pořád dokola se mnou mávají emoce a chce se mi brečet. Štěstím, úlevou i vyčerpáním. Snažím se to ale potlačit a pokračovat dál… No, konečně! Už vidíme tu slavnou ceduli a už jsme u ní! Na vrcholku je v tu chvíli možná 20 nebo 30 lidí. Vytahujeme českou vlajku a fotíme se u cedule sami i s guidy. Potom ještě dostávám od Spííďáka Kinder vajíčko s překvapením… Spíídy je naměkko a já happy. Ty stokrát potlačené emoce u mě jsou teď trochu zabržděné, ale i tak se radujeme a objímáme. Dokázali jsme to!
Ještě se kocháme výhledy kolem a děláme pár fotek. Počasí je znovu nádherné. Za chvíli už vyrážíme na cestu zpět. Uf, to byla fuška! Guidi nás ženou dolů, téměř běžíme “kamenou lavinou” mimo cestu a mně už docházejí síly. Žádám opakovaně pauzu, ale oni tvrdí, že nesmíme být ve vysoké výšce moc dlouho kvůli zdraví a po chviličce odpočinku zase valíme dál. Nedaleko od nás vidíme jiné turisty, jak spořádaně jdou po cestičce a trochu se divíme, že my běžíme napřímo dolů tím suťoviskem… Asi po dvou a půl hodinách už jsme zpátky v kempu. Cesta dolů teda trvala dramaticky kratší dobu než nahoru, kdy jsme ťapali snad šest hodin.
V kempu nás vítá náš tým tanečkem “Bomba” (nevíme, jestli to má stejný význam jako v ČR, ale rozhodně se to teď hodí 🙂 ) a dostáváme každý jako gratulaci džusík. Pak máme možnost jít na 1,5 hodiny spát. Jsem totálně zničená a okamžitě usínám. Vůbec si nedovedu představit, že bych ještě dneska někam šla… V 11:30 nás budí na oběd. Jsem tak vyšťavená, že se sotva hýbu. Ani jeden nemůžeme moc jíst. Spíídy sní jednu misku brambor se zeleninou. Já jen pár lžic a trochu melouna. Dozvídáme se, že dnes ještě musíme sklesat asi 1600 výškových metrů do kempu Mweka. Připadá mi to jako šílená vzdálenost a vůbec se mi nechce. Ze začátku jde cesta jen mírně dolů. Předbíháme pár skupinek cizinců a nás zase předbíhá nepočítaně nosičů. Dokonce jsou mezi nimi dvě ženské…
Po asi hodině a půl přicházíme do prvního kempu “Milenium” ve výšce skoro 3800. Moc nechápu, proč nemůžeme spát už tady, ale po krátké svačince vyrážíme dál. Po dalších zhruba 90 minutách konečně přicházíme do finálního kempu. Náš stan už stojí jako obvykle přichystaný hned vedle jídelního stanu a tentokrát blízko u cesty. Na chvíli jsme si lehli, pak jsme chodili kolem a Spíídy hledal vyhlídku, kam by mohl dát kameru. Bohužel neúspěšně. Taky jsme chvíli seděli s čajíky venku na židličkách a zevlili. Přesně v 17:30 byla večeře, kterou si s námi tentokrát stejně jako první den dal i hlavní guide. Chvíli jsme si s ním normálně povídali a on se pak zeptal na “tip”. Už předem jsme byli zvědaví, jestli otázku ohledně spropitného už dnes položí.
Vlastně jsou členové výpravy na našem spropitném dost závislí. Naštěstí jsme byli na tuto otázku připraveni a ukázali jsme mu náš prvotní seznam. Vycházeli jsme při výpočtech z doporučení naší cestovky Peter tour & mountanieering, která mají uvedená na stránkách, akorát nemáme dolary a chceme platit v lokálních šušních.Guide se tváří neutrálně, tak to Spíídy okomentoval, že když si nestěžuje, tak asi ok. Jen kurz 2000 šilinků za dolar, co nám tady poradila jedna běloška, se mu nezdál. Spíš je to tak 2200 a něco. Ok, zkusíme to tedy ještě přepočítat a zaokrouhlit, což mu tedy zatím neprozrazujeme. Potřebujeme to navíc zaokrouhlit na celé desetitisíce, které dávají bankomaty. Někomu zaokrouhlujeme nahoru, někomu holt dolů a finální rozhodnutí necháváme otevřené. V noci spíme krásně, jsme unavení, je tu krásný vzduch, příjemná teplota i dobrá nadmořská výška.
