od 11.10.2017
Ráno vstáváme jako obvykle, tentokrát nám jde balení rychle od ruky, protože už na tom není co řešit a zkazit. Spíídy tedy dělá časosběr a v 7:30 dostáváme poslední snídani – kaši a vajíčka. Mňam. Tentokrát už nám zase chutná. Děláme si s naším Kili teamem společné foto a Spíídy na požádání vystřihne směrem k nim perfektní proslov, kde jim přeje to nejlepší do budoucna, hodně turistů a děkuje za support. Pak ještě musí přislíbit ty “tipy”.
Vyrážíme na závěřečnou pohodovou tříhodinovou cestu k Mweka gate, kde naše putování skončí. Cestička se mírně svažuje, ale je upravená a pohodlná. Prý ji vybudovali v roce 2002, do té doby se chodilo spíš blátem. Náš guide to prý ještě pamatuje z dob, kdy dělával nosiče. To je tedy kariérní posun! 🙂 Cestou dolů nám ještě guide zdůrazňuje, že nemusíme dávat spropitné dle doporučení PTM, ale podle srdíčka. Asi se nás snaží dostat trochu pod tlak. Oponujeme, že pro nás je to hodně peněz, nejsme až tak bohatá země a navíc jsme původně měli jít ve větší skupince, kde by se náklady na dýška dělily mezi víc lidí… Vypadají, že to akceptují. Slibované opice už ale nepotkáme, asi se zrovna někde schovávaly. Po příchodu ke gate nasedáme i s celou posádkou do minibusu a se zastávkou u ATM míříme do office PTM.
V prvním bankomatu obklopeném hrstkou vojáků se nám bohužel vybrat nedaří, v tom osvědčeném z minula už naštěstí ano. Vybírám 5 x maximální částku 400 000 šušní, celkem tedy 2 000 000 + poplatek asi 1500 TSH za každou transakci. Na ulici před ofisem pak každého člena Kili teamu voláme a na místě odměňujeme veřejně nejen před zbytkem týmu, ale i před lidmi na ulici. Zvláštní pocit takhle stát uprostřed Afriky a mávat penězma. Dostáváme certifikát o zdolání Kili, slibovaný taneček už nám ale znovu nepředvedou. Škoda. Jsme trochu schizofrenní, že jsme nechali batohy bez dozoru vevniř v kanclu jen v přítomnosti Peterovi nastávající. Snad nám tam nikdo nic v mezidobí nevzal. Peterovi platíme v lokálních šušních i zbývajících 500 dolarů za safari. Nakonec nás autobus veze zpět do Panama Hotelu, kde dostáváme při příchodu výborný džusík s ledem. Trochu se toho ledu bojíme, ale snad ho dělají z pitné vody a ne z kohoutkové. V pokoji se pak myjeme a drhneme o sto šest, i když jenom ve studené vodě. Jsme z té týdenní výpravy tak špinaví, že dokonce na bílém hotelovém ručníku vidíme i po utření špinavé fleky… Tak to je tedy něco! Teprve potom zjišťujeme, že teplou vodu tu mají, jen se musí napřed zapnout.
Naštěstí se to zjištění hodí alespoň pro praní v umyvadle. Pereme v ruce jak o závod a tvoříme improvizované věšáky. Snad prádlo do rána uschne. Na obědo-večeři jdeme do hotelové restaurace. Samostatné jídlo s přílohou stojí 12 dolarů, což není zrovna málo, ale naštěstí je alespoň dobré. Oba si dáváme maso se sosem a šťouchaným bramborem + k tomu Coca-colu za dolar. Zbytek dne zevlíme na pokoji a odpočíváme. Večer ještě jdeme pro vodu za tři dolary a dáváme si i sendvič.
