od 12.10.2017
Ráno vstáváme už v 5:30, balíme usušené prádlo a v šest hodin sedíme na recepci. Kupodivu hned asi za 15 minut se objevuje “mega šéf” Peter a veze nás do vedlejšího města Arusha, kde bychom se měli potkat s dalšími turisty. A ke všemu se ještě omlouvá za zpoždění. Jaká proměna oproti prvnímu dni. Asi po hodině jízdy po hlavní silnici zastavujeme u jednoho z hotelů a jdeme na snídani. V jídeláku je napsáno, že pro hosty hotelu je zdarma tousťák s máslem a marmeládou + čaj/kafe + mangový džus. Dole pod tím je seznam “extra breakfast” za dva dolary. Nejsme si jisti, jestli nám Peter zaplatí jen to základní jídlo nebo i extra. Přesto se nakonec rozhodneme dát si oba cheese omelette. Obsluhující paní je nepříjemná a dokonce nám chce markovat jeden extra toast, tak ho radši odmítáme. Čekáme už docela dlouho, v lokální televizi běží zprávy z celého světa třeba o Trumpovi, Palestině nebo snaze Katalánska vyhlásit nezávislost. Za chvíli se objevuje nějaký místňák, který říká, že s ním máme jet na safari. Protože ho vůbec neznáme, tak chvíli váháme, ale nakonec nám ukazuje naše batohy, které byly do teď u Petera v autě a naštěstí se ukáže i Peter samotný. Po troše zmatků už sedíme v parádním safari autě spolu se dvěma mladýma sympatickýma Holanďanama na líbánkách a jednou Američankou indického původu, která cestuje sama, protože její manžel – voják v US army – je právě na misi v Jižní Koreji. Cesta ke vstupní bráně do Národního parku Tarangire trvá asi hodinu a půl. Ještě stíháme zastávku ve velkém supermarketu, kde regály zejí téměř prázdnotou a kupodivu tu nemají ani jediné sušenky. Kupujeme tedy alespoň 4 muffiny za 5000 TSH.
Cestou si povídáme s ostatními a trochu se seznamujeme. Konečně se cesta změní na neupravenou polňačku a za chvíli už se zapisujeme u vstupní brány do parku. Projíždíme s naším guidem Georgem parkem po rozbitých polních cestičkách, celé auto se houpe. Vidíme neskutečné množství divokých zvířat. Napřed jen pár antilop, pak u jezírka bandu zeber, pár opiček a spoustu dalších druhů. Zážitek postupně nabírá na intenzitě. Nakonec vidíme hodně zblízka stojící stádo slonů i ležící – spící sloní dvojici, která zhluboka oddychuje. Dále nespočet zeber, antilopy, opice, pštrosy a zase slony.
Na obědové pauze taky žirafy, pak lva se lvicí a nakonec přes půjčený dalekohled i vzácný páreček gepardů ležící schovaný v trávě. Byla to nádhera. Jezdili jsme národním parkem snad 4 možná 5 hodin a byl to neskutečný zážitek. Následně jedeme dalších asi 90 minut do kempu nedaleko lake Manyara. Američanka postupně zjišťuje, že se přidala ke špatné skupině a zítra ráno se od nás oddělí. My jdeme mezitím do bazénu, následně na večeři a pak ještě docela dlouho sedíme s našimi spolucestujícími u stolu a klábosíme o všem možném, obzvlášť o cestování. Zdá se, že k tématu mají všichni hodně co říct. Je to pohodový večer. Následně ještě náš stan pořádně vystříkáme proti komárům, až se v něm nedá dýchat, ale následně větráme. Holanďani berou průběžně antimalarika, ale my nechceme, protože je to dost driják, tak musíme dávat bacha. Podle místních létají “malaričtí komáři” kolem půlnoci, kdy už budeme dávno spát…
