od 12.4.2013
Někdy mezi šestou a sedmou hodinou ranní přijíždíme do Lao Cai. Ještě celí rozespalí hledáme pána, který by měl držet ceduli s mým jménem. Lao Cai leží na hranicích, takže je to odsud jen kousíček do Číny. Nasedáme do minibusu a necháme se odvézt do Sapy. Sapa leží asi 1600 m.n.m. S přibývající výškou se počasí zhoršuje, je zima a hustě prší. Sedáme si do smluveného hotelu na snídani. Ach jo, v tomhle počasí máme opravdu někam vyrážet? To bude hrůza! Vzpomínám na slova věčného optimisty Spíídyho z Ha Long Bay o tom, že i mlha má své kouzlo a s povděkem přijímám nabídku půjčit si holinky za dva dolary na den. Nejsme z cukru, no, tak to snad zvládneme…
Ještě máme chvíli času, tak vyrážíme do městečka koupit kvalitnější pláštěnky. Počasí se mírně zlepšuje. Cestou z obchodu se k nám připojuje spousta místních žen s šátky a nůšemi na zádech a jedna po druhé se nás dokola ptají: “Where are you from?”, “What´s your name?” apod. Nic po nás ale nechtějí, což je skoro podezřelé. Vracíme se do hotelu a v 9:30 si nás vyzvedává naše guidka. Že je to ženská nás dost překvapilo. To jsme tu ještě nezažili. Vyrážíme na túru a několik žen s nůšemi jde k našemu velkému překvapení s námi. Naše grupa má celkem pět cizinců a my poprvé za celý pobyt slyšíme češtinu! Na jeden den jdou s námi i dvě holky z Brna. Pátou osobou do počtu kromě mě a Spíídyho je 25letý Australan. Z asfaltky přecházíme na mokrou, mazlavou, hliněnou pěšinu, která je v tomhle deštivém počasí v hrozném stavu. Ženy s nůšemi se nás pořád ptají dokola na těch několik vět, pomáhají nám scházet prudké úseky a vyrábějí nám drobnosti z kapradí. Je to trochu vopruz. Místo malé skupinky s guidem nás jde dohromady asi deset a do toho potkáváme další takové skupiny. Už máme těch výletů s guidem a davů turistů docela plné zuby. Počasí se trochu umoudřuje, mlha ustupuje a poprvé tak vidíme rýžová pole, která jsou pro oblast Sapy tak typická. Když v jedné z následujících vesnic zastavujeme na oběd, seběhnou se kolem nás ženy s nůšemi a jedna přes druhou se snaží prodat tradiční místní výrobky. Tak přece! Prodejkyně jsou pěkně vlezlé a neodbytné. Fakt vopruz. Jsem přesvědčená nic nekoupit, ale nakonec mne zláká jedna tradiční vyšívaná teplá čepice. Ta by se mi v té zimě mohla hodit. Nakonec si druhou čepku kupuje i Spíídy 🙂 Tak jsme místní minority přece jen trochu podpořili!
Následně ale přichází další a vydírá nás, že jsme měli koupit od ní a ne od jiné a ať to ještě napravíme. Nejoblíbenější věta místních prodejkyň je “Buy for me.” Používají ji tak často, až z toho člověka bolí hlava… Je to těžký! Tady se prostě člověk nezavděčí všem… Pokračujeme dál ve výletu… Naše průvodkyně San nám ukazuje místní zvyklosti jako třeba dělání rýžové mouky pomocí vody nebo barvení na modro pomocí indiga. Jdeme dál a Australan se snaží ulomit si bambus jako chodeckou hůl, ale marně. Nakonec mu San musí pomoci nožem 🙂 Následně San prohlašuje, že podle jejích informací se dnes večer vracíme všichni do Sapy. Tak to teda ne! My i Australan jsme si přece zaplatili za třídenní výlet a dvě noci v homestay. Začínáme být nervózní a prosíme San, ať si to ověří u svého šéfa. Ta ale k našemu úžasu odmítá. Začínáme už být trochu naštvaní, přece jen jsme za celou “akci Sapa” (hard trekking 😀 ) platili přes 10 000 000 VND… Nakonec jdou na autobus do Sapy jenom ty dvě Češky a San nám sděluje, že ta její předchozí informace byl jenom fór. No, ty bláho! Tomu fakt říkám divný smysl pro humor… Uf. Pokračujeme s Australanem dále až do vesničky Ta Van, kde máme domluvený home stay. Dáváme si čaj, povídáme si s Australanem a “just for fun” dostáváme French Fries. Následně vyrážíme hledat kešku, který je 500 metrů od nás. A jejda, přes řeku se ale nedostaneme, tak to musíme obejít docela velkou oklikou.
Nakonec jsme ale obří kámen s dávnými nápisy přece jen našli a stihli se vrátit ještě za světla na večeři. Poté sedíme, kecáme a přemýšlíme nad tím, jaké to asi je, když má tahle rodina dnes a denně u sebe doma hosty. A to tu dnes nocujeme jenom tři. Často prý návštěvníků bývá mnohem více…
