od 16.4.2013
Ráno vstáváme brzo a dostáváme k snídani nudlovou polévku s vajíčkem. No, fuj, Už jsem těch vietnamských jídel docela přejedená. a navíc takhle po ránu. Z povinnosti sním alespoň půlku. Australan vedle mě však prohlašuje, jak je ta polévka “amazing”. Občas je Australan s těmi svými superlativy trochu “na tečku” 😀 Kolem půl osmé vyrážíme na výstup na vrchol. Nejprve nás čeká obtížný sestup a poté o to delší výstup. Škrábeme se po kamenech a kořenech, všude kolem mlha. To teda budou výhledy! Vytrvale pokračujeme a asi po 2,5 hodinách chůze dosahujeme konečně vrcholu. Nejvyšší vrchol Vietnamu i celé Indočíny v užším pojetí “Fan Si Pan” (3143 m.n.m.) byl dobyt!
Všude kolem je mlha, že není vidět na krok a fouká vítr. Takhle jsme si ty výhledy teda rozhodně nepředstavovali, ale počasí holt neporučíš. Fotíme se v mlze na vrcholu s vlající vietnamskou vlajkou a nápisem “Fan Si Pan”. Anglicky mluvící sympatická Vietnamka se fotí s medvídkem a chce, abychom jí napsali něco do deníčku. Zvláštní zvyklosti. Po chvíli vítězství na vrcholu se vydáváme na cestu zpět do druhého základního tábora, kde dostáváme oběd. Vietnamské jídlo je výborné, ale já už ho nemůžu ani vidět. Zase ta rýže! Ještě že jsou tu výjimečně i brambory, i když teda jen plavající v jakési zvláštní polévce. Po chvíli odpočinku jsme vyrazili na dlouhou cestu do základního tábora číslo jedna. Cestou pořád opakujeme naši oblíbenou hlášku: “They promised me…” (dosaď cokoliv od cable car, vietnamské kávy až po krásné výhledy) “ I will complain about that!” a tak se smějeme, i když únava už dopadá znatelně na všechny. Konečně vykukuje sluníčko, takže vidíme do daleka. Škoda, že takhle krásně nebylo nahoře, ale nedá se nic dělat.
Cesta je dlouhá a nikoho moc nebaví. Já si radši zpívám všechny možné české písničky, abych se zabavila. Už abychom byli dole. Australan se přiopil ve druhém základním táboře rýžovým vínem a cestou o kmen “agresivně” rozflákal deštník, který tahal celou dobu s sebou. Blázen! Konečně jsme v prvním základním táboře! Jeden chytrák nás tam poučuje, že prý tu nemáme nechávat odpadky v popelnicích, že je pak Vietnamci stejně hodí do lesa. Nj, ale my jsme přece udělali maximum, to už je přece jejich problém, že jsou prasata a ničí si vlastní přírodu! Oni pro tohle vůbec nemají cit. Když dáte dítěti na poli sušenku, tak obal prostě hodí na zem. I dospěláci s klidem nechávají pet lahve třeba i na vrcholu Fan Si Panu. No, hrůza! Poslední dvě hodiny cesty dolů jsou už docela příjemné a z velké části po rovině. Když konečně dorazíme až na místo odkud jsme vycházeli, všichni jsou happy! Nohy pěkně bolí, zasloužíme si pořádný odpočinek! 🙂 Na motorkách se vracíme zpět do Sapy a dáváme si voraz na hotelu.
Na 19:00 vyrážíme do restaurace Fan Si Pan na pořádnou zápaďáckou večeři. Hlavně už žádnou rýži! Máme tu sraz s naším Australanem. Spíídy si dává hamburger a já špagety. Mňam! 🙂 Pak jdeme ještě do baru, kde hrajeme karty. Ale jen na chvíli. Únava je znát, a tak jdeme brzy do hajan. Usínáme ale s blaženým pocitem, že jsme to dokázali! 🙂
