od 17.4.2013
Dneska si dáváme vopraz! Půjčujeme si motorku a vyrážíme na výlet po okolí. Napřed kupujeme na ulici benzín od jedné paní na takové hooodně netypické benzínce, která se skládá jen z jednoho pojízdného stojanu, a pak vyrážíme směrem na Lao Cai. Konkrétní cíl nemáme.
Sedíme na motorce, pozorujeme krajinu, občas sjedeme z hlavní cesty a pozorujeme běhající děti a zvířata. Je to sranda. Výhledy jsou krásné, jedeme čím dál výš do kopců a svítí sluníčko 🙂 Jednomu klučinovi dáváme zase sušenku. Za chvilku přijde nějaký pán, usmívá se na nás a snaží se na nás něco mluvit. Najednou dává Spíídymu pusu na nos. Hm.. asi nějaký místní rituál. Pusu dává i mně, jenže k mému překvapení na pusu. No, fuuuj! To je teda hnus. A navíc z něj táhne rýžové víno. Radši jedeme rychle pryč.
Na obídek se vracíme do Sapy a dáváme si dost podobná jídla jako včera k večeři. Poté vyrážíme směrem na Cat-Cat village. Cestou ještě naposledy potkáváme “našeho” Australana. Parkujeme motorku a scházíme dolů k vodopádům, cestou je spousta krámků se suvenýry. Je to tady docela pěkné. Máme štěstí, dole u vodopádu akorát stíháme místní tradiční představení s deštníky a klukem s píšťalou. Čas se nám krátí. Cestou nahoru si kupujeme zmrzlinu a Spíídy ze srandy paroduje místní prodejce a volá na turisty, ať tu koupí taky. Srandista 🙂 Vracíme motorku do hotelu a jdeme nakupovat. Za docela slušné peníze tu Spíídy kupuje kvalitní goratexovou bundu druhé kvality a já zimní kalhoty. Celkem platíme po smlouvání 85 dolarů.
A už rychle do hotelu, za chvíli nám odsud jede minibus zpět do Lao Cai. Po asi půl hodině cesty sem dorážíme a jako první jdeme náš voucher s datumem 15.4. vyměnit za jízdenky. Máme strach, aby s tím stornem nebyl nějaký problém. Vietnam však svým zvláštním způsobem funguje a jízdenky dostáváme bez problémů. Tedy hned poté, co se nám podaří najít správné místo pro výměnu voucheru. Tenhle jejich prapodivný systém vůbec nechápeme, pokud teda vůbec nějaký je. Poté jdeme na večeři a zase si kupujeme hamburgery 😀 Dostává nás jedna turistka, která se ptá jednoho pouličního prodejce s kartami, hračkami, čelovkami, baterkami a podobnými serepetičkami na to, zda nemá citron a on jí chudák vůbec nerozumí. Je pitomá? Vypadá snad pán, že prodává ovoce a zeleninu? Lidi jsou zvláštní… Před půl osmou nasedáme do vlaku, po chvíli do našeho kupé dorazí také starší paní, kterou sem vede celá rodina. Ještě není ani půl osmé a už vyjíždíme. Paní je hodná a nabízí nám místní ovoce, kaštany a nakonec i vajíčko natvrdo. Ovoce i kaštany si dáváme, ale vajíčko teda ne! Co to tu mají za zvláštní druh svačinky? I na Fan Si Panu nám dávali vajíčko natvrdo ve skořápce jako svačinu a hrozně se divili, že to nechceme 😀 V noci se mi udělalo špatně, až jsem šla zvracet. Děs, běs 🙁 Vůbec nevím, z čeho to bylo, ale teď už je vše v pohodě. Příjezd do Hanoje byl naprosto příšerný. Dorazili jsme totiž už asi v půl páté ráno. Napřed jsme málem vystoupili na špatné zastávce, a potom, když jsme vystoupili na té správné, otázka zněla.. Co teď? Šli jsme tedy pěšky tmou, fascinovaní tichostí přes den rušného města za noci. Teprve první prodejci začínali otvírat své krámky.
První hotely, které jsme zkusili, byly moc drahé nebo chtěly zaplatit za půl den za dnešní ráno a nebo obojí. Postupně se k nám připojila skupinka lidí, že nám pomohou. Domluva s nimi ale byla příšerná, vlastně ani nevěděli, kde ten hotel, ve kterém údajně pracují, leží a nakonec jsem zjistila, že mám rozepnuté obě vrchní kapsy batohu, takže si myslím, že než pomoci nám nás spíš chtěli okrást. Naštěstí jsme ale cennosti měli jinde. Po další chvíli pochodování probouzející se Hanojí a hledání nás jeden týpek dovedl do hotelu za 12 dolarů, čas už trochu pokročil, takže nám účtovali jenom jednu noc, ideální. Padáme do postele únavou a ještě na pár hodin usínáme.
